Posezení s vůní máty a bezinek...

09.06.2017 22:52

... S Ivanem nad údolím Velké řeky...

 

       Nenajdeš v duši klid, dokud ji nenaplníš tím, po čem toužíš a čím jsi povinen světu a všemu proč žiješ. Nenajdeš štěstí, dokud nesplníš povinnost k věcem, které jsi miloval, kterými jsi chtěl žít a o kterých jsi přesvědčen, že jsou dobré a krásné. I pak, když se Ti něco zdá, že vše co činíš, jest nepatrné a marné, Tvá velká láska Tě žene přes velké překážky a slibuje Ti na tom konci své cesty, hrbolaté a srázné, kousíček štěstí a pro duši klid. Teď musíš jít, snad nadarmo, jít však musíš – pro svoji lásku a pro svůj klid...

 

Jedná se sice o úryvek z Deníku československého letce, nicméně jsem přesvědčen, že výše uvedená slova platí v podstatě pro kohokoliv z nás. Pro nás tady doma, pro letce, prohánějící se v nadoblačných výškách, neméně pak pro kluky, co polykají prach v horkých krajinách afgánských, v rámci služby na zahraniční misi. Pro všechny, kdo hrdě nosí na rameni českou vlajku...

Nebudu se tudíž mýlit, když prohlásím, že podobné pohnutky a pocity zažívali naši kamarádi – Regi a Eagle. Oba měli mnoho společného. Služba v armádě pro ně byla posláním, služba vlasti svatou povinností. Oba navíc na zahraniční misi téměř přišli o život...

 

Proč ale zmiňuji právě tyto dva kluky? Respektive, proč mluvím o obou najednou? V jaké souvislosti? Vysvětlení není nijak složité...

 

S Petrou Schamsovou, Regiho sestrou, známe se již pár let. I když to není jistě lehké, vždy na Jirku s radostí a úsměvem společně zavzpomínáme. I když v mém případě je těch vzpomínek bohužel minimum. Já se spíš jejím prostřednictvím dozvídám o dalších a dalších veselých i méně úsměvných historkách, nad nimiž občas zůstává až rozum stát. Tedy, pokud se zrovna smíchy nesvalíme pod stůl...

No a Ivana Vorla (aka Eagla) jsme poznali vloni v listopadu, během návštěvy základny v Sedlci u Náměště nad Oslavou. Tož kurňa, je to bodrý Moravák. Takže...

 

Už v listopadu jsme si slíbili, že se co nevidět opět někde setkáme. Posedíme a probereme věci, o nichž se nedá hovořit jen tak. Na střelby ve Dvorech to bohužel nevyšlo, tudíž možnost zajet na Slapy do vojenského rehabilitačního zařízení byla variantou, jíž seslalo samo nebe. Přeci jenom, je to blíž, než do Třebíče...

Takhle se navíc mohla Petra přidat, což slibovalo, že celá akce bude o to zajímavější...

 

Pominu-li páteční provoz, jenž by se dal místy, zejména od muzea na Václaváku dolů na náplavku a pak i ze Zbraslavi na Štěchovice, nazvat jako krutopřísný,... pominu-li nevyspání ze dvou nočních služeb a právě absolvovanou recepci na ambasádě v Dejvicích,... též horko vše spalující,... dlužno říci, že jsme se na setkání těšili všichni tři. Však také hned po přivítání ve stínu třešní vysoko nad vltavským údolím padla veškerá předsevzetí o tom, že ze společenského hlediska je slušné posedět tak hodinku a pak se rozloučit. Jóóó,... modří vědí...

Přesunuli jsme se k Ivanovi na pokoj a tam, obklopeni příjemnou vůní sušených bezinek a osvěžující chutí čaje z čerstvé máty, zapomněli jsme na to, jak rychle dokáže čas plynout...

 

Bylo by poměrně snadné sem vypsat Ivanův příběh. Obzvláště dnes, v době internetu. CTRL C, CTRL V a hotovo. Nicméně, dodržím jistou dávku vychování a řeknu toliko, že není problém si ten článek na nějakém serveru najít. Třeba tady...

Každopádně jsme probrali hodně tuze zajímavých věcí. Chvílemi z nich zůstával stát nejen rozum. Chvílemi se zatínala ruka v pěst při představě, že všechno mohlo být úplně jinak, jen kdyby zvítězil zdravý rozum. Co jsme však probrali konkrétně, to nechám, s prominutím, v původní rovině – mezi šesti očima...

Jisté však je, že jsme odjížděli skoro až za soumraku. Dvě a půl hodiny jsme rozprávěli a přitom nám to, takto s odstupem několika dnů, přišlo jako pár minut. Tož tak na světě... Ale bylo to fajn. Jen tu společnou fotografii jsem tak nějak prožvanil...

 

Ivánku, kamaráde,... tož kurňa,... děkujeme za příjemné chvíle s Tebou, provoněné mátou a bezinkou z povltavských strání. Přejeme hlavně zdraví a zase někdy někde na brzkou viděnou...