Pocta plk. Vojtěchu Kubalíkovi...
Péčí olomoucké Územní organizace Vojenského spolku rehabilitovaných Armády ČR byla v Hrdibořicích č. 47 na Prostějovsku odhalena 27. dubna t. r. v 16.00 hod. pamětní deska na rodném domě plukovníka Vojtěcha Kubalíka, jenž byl členem uvedeného Spolku. Odhalením pamětní desky hrdibořickému rodákovi se dosud žijící členové Spolku pokusí alespoň částečně zmírnit příkoří, jemuž byl pan Vojtěch Kubalík za svého života vystaven, a také připomenout svým následovníkům dobu, v níž žil a statečně bojoval.
Vojenské dějiny naší země ve dvacátém století byly určovány především dvěma světovými válkami. Během první z nich se z řad Čechů, ale také Slováků vytvořily na východě i jihu Evropy oddíly proslulých československých legií, o něž se mohl opřít Tomáš Garrigue Masaryk při zrodu Československa. Legionáři nebo třeba sokolové byli jednou z opor první republiky, byli po právu oceňováni, jejich činnost byla zdokumentována a zpracována i literárně v povídkách a románech.
Jinak tomu bylo, pokud šlo o druhou světovou válku. Po demobilizaci - rozpuštění československé armády v roce 1938 - naši vojáci odmítali sloužit nacistickému Německu, přestože Hitler stál zejména o naše skvěle vycvičené letce a prostřednictvím Göringa jim nabízel uplatnění v rámci německé Luftwaffe. Naopak mnozí z nich opustili naše území, aby své síly dali do služeb těch, kdo bojovali proti Hitlerovi. Činili tak dobrovolně a s plným vědomím, že za svou vlast budou často pokládat i své životy. Po skončení druhé světové války si však pocitu vítězství a vděku republiky mohli užívat jen do února 1948. Nově nastoupivší komunistický režim začal rozlišovat, kdo se přičinil o naše osvobození z východu a kdo ze západu. Zatímco východní vojáci byli oslavováni, ti západoevropští se dočkali jen přezírání, vyhazování z armády a perzekuce jejich rodin. Následovaly i neblaze proslulé soudní procesy s nimi, kdy mnoho příslušníků západního odboje bylo obviněno ze špionáže pro západní mocnosti, mučeno a následně odsouzeno k mnohaletým trestům vězení.
Obdobnou těžkou životní zkušeností prošel i pan Vojtěch Kubalík se svou rodinou. Tento hrdibořický rodák zde strávil prvních 20 let svého života, tedy od svého narození 15. dubna roku 1919 do 30. června roku 1939. V tomto období ukončil nižší středoškolské vzdělání a také nastoupil základní vojenskou službu. Když však 15. března 1939 obsadily jednotky wehrmachtu české a moravské země, učinil své životní rozhodnutí: bojovat proti Němcům za opětnou svobodu své vlasti. Proto 30. června 1939 překročil naše hranice do Polska a již 2. července se přihlásil u Východní skupiny československé armády v Krakově. Spolu s dalšími československými emigranty se dostal do Francie a 1. srpna 1939 byl přijat do řad Cizinecké legie. V ní prošel dvouměsíčním výcvikem v Alžírsku a vrátil se do Francie, kde absolvoval poddůstojnickou školu s velmi dobrým prospěchem. Po desetiměsíčním pobytu se přemístil do Anglie a stal se členem RAF, konkrétně proslulé československé 311. bombardovací perutě, v níž po absolvování kurzu působil jako palubní střelec-bombometčík na letadlech typu Wellington. Být palubní střelcem znamenalo být v neustálém ohrožení života a snášet nepředstavitelná strádání. Jejich stanoviště v letounu (střelecká věž) bylo tak stísněné, že ani záchranný padák nemohli mít v pohotovostní poloze (tj. na sobě), nebyli nijak chráněni proti palbě nepřátelských stíhačů nebo protiletadlových kanonů, trpěli zimou a nedostatkem informací o momentální situaci. Přes všechny překážky byl Vojtěch Kubalík jedním z prvních u 311. bombardovací perutě, který splnil náročnou normu 200 hodin operačních letů. Následně velmi úspěšně prošel i pilotním výcvikem a na Wellingtonech plnil i funkci druhého pilota. Prokazoval nesmírnou statečnost a odvážně podstupoval ta největší rizika.
Jen jakoby zázrakem neskončil život tehdejšího seržanta Votěcha Kubalíka již 29. září 1942. Toho dne hlídkoval Wellington, v němž seržant Kubalík zastával funkci druhého pilota, nad vodami Biskajského zálivu, asi 20 km od jižního pobřeží anglické pevniny. V 18.30 hod. zaútočily na jeho letoun hned čtyři německé stíhačky. Během nerovného boje, který trval neskutečné 43 minuty, byli členové posádky střelbou zraněni a letoun byl nucen nouzově přistát na neklidné biskajské hladině. Přistání poškozeného letounu bylo tak tvrdé, že se okamžitě rozlomil a potopil se. Pěti členům posádky včetně Vojtěcha Kubalíka, jenž jako jediný nebyl postřelen, ale utrpěl silný otřes mozku, se po velké námaze podařilo vyplavat na hladinu z potápějícího se vraku letadla. Zatímco letoun byl prostřílený jako řešeto, jejich záchranný člun dinghy, nafouknutý důmyslným mechanismem, byl jako zázrakem nepoškozený i s nejnutnějším zdravotnickým materiálem, malými vesly, skládacím stožárem a červenou plachtou. Šestý člen posádky, přední střelec Pavel Friedlander, byl však zraněn tak těžce, že se mu nepodařilo dostat se z přední věže ven a spolu se zničeným Wellingtonem našel svůj hrob na dně Atlantiku. Trosečníci napjatě očekávali, zda přijde záchrana, nebo smrt palbou z německých letadel, či zda je pohltí moře. Osud jim přál a asi po půl hodině od sestřelení je na moři náhodně spatřila posádka britského letadla, které jen shodou okolností letělo v jejich blízkosti. Okamžitě nahlásila pobřežní námořní službě jejich polohu, ale než přijely záchranné čluny, setmělo se a zachráncům se nepodařilo je ve tmě nalézt. Další záchranná akce pokračovala následující den ráno, kdy po trosečnících pátralo několik britských letounů. Nakonec je po dlouhých 14 hodinách našli námořníci a předali je pobřežní záchranné službě.
I přes tento hrůzný životní zážitek Vojtěch Kubalík nerezignoval a dál se statečně vrhal do leteckých soubojů proti nepříteli. Za svá prokázaná hrdinství byl seržant Vojtěch Kubalík 4 x vyznamenán Československým válečným křížem, medailemi Za chrabrost, Za zásluhy a pamětní medailí 1939 - 1945. Třemi medailemi jej vyznamenali i Britové. V Británii se i oženil a narodily se mu tam dvě z celkem pěti dětí.
Po skončení války se i s britskou manželkou a dětmi vrátil do Československa, našel si byt v Olomouci, kde také pracoval na různých pozicích u vojenského letectva v hodnosti štábního kapitána, např. jako velitel výcvikové letky, jako velitel letištní správy či jako učitel létání.
Politické změny po únoru 1948 však způsobily, že se válečný hrdina a elitní letec Vojtěch Kubalík stal nežádoucím pro československou armádu a v roce 1949 byl propuštěn do zálohy. Následovalo těžké období, kdy si hledal zaměstnání, což mu silně znesnadňovalo stigma západního letce. Na dva roky se uchytil u firmy Chemodroga v Olomouci jako skladník, poté přešel do n. p. Prefa Olomouc, kde pracoval až do svého odchodu do důchodu. Stýskalo se mu po létání, ale jeho žádostem o návrat k letectvu nikdy nebylo vyhověno. Naopak zejména v 50. letech se stal i se svou rodinou obětí šikanování. Byl podrobován nočním kontrolám, fízlové mu donášeli provokativní zprávy a následně jej vyšetřovali. Jeho anglická manželka byla považována za nepřítele státu a psychicky deptána, děti byly ve škole ponižovány a měly přísný zákaz mluvit mezi ostatními anglicky...
Naděje na zlepšení situace mu svitla v roce 1968, kdy doufal, že lepšící se politické ovzduší mu umožní toužený návrat k letectvu. Konzervativní armádní prověrkovou komisí však ani tehdy neprošel a jako výsměch dnes působí, že jako náplast na negativní stanovisko k jeho žádosti o aktivování byl povýšen na majora v záloze. Následujících 20 let "normalizace poměrů ve společnosti" mu už navždy sebralo jakékoli naděje.
Po změně režimu v listopadu 1989 došlo konečně k přehodnocení postojů vůči západním letcům. Pan Vojtěch Kubalík byl plně rehabilitován, obdržel hodnost plukovníka a stal se zakládajícím členem olomoucké Územní organizace Vojenského spolku rehabilitovaných Armády ČR. My, jeho zbylí členové, pokládáme za svou mravní povinnost připomenout touto formou jeho odkaz - odkaz statečnosti, odvahy, hrdinství a vlasteneckého uvědomění. Zvláště dnešní mladí lidé postrádají vzory opravdového vlastenectví. Ty jim může dát naše nedávná historie a lidé jako byl pan plukovník Vojtěch Kubalík.
Zemřel v Olomouci 24. října roku 2000 a je pochován v rodinném hrobě na olomouckém Ústředním hřbitově.
Čest jeho památce.
Mgr. Luděk Bartoš, pplk. v.v.
