Oslavy osvobození...
... 70. výročí konce 2. světové války v Evropě...
Přátelé, kolegové, kamarádi,... je mi smutno. Tuze moc, protože to, co jsem zažil během oslav 70. výročí osvobození a konce 2. světové války v Evropě,... to byla ostuda. Morální, lidská i národní...
Chtěl jsem se tu původně rozepsat drobek o historických událostech na Nymbursku, ve středních Čechách, v Praze,... popsat alespoň stručně to, co předcházelo slavným okamžikům květnového povstání, vyvrátit některé zažité mýty, podle toho, co jsem se během posledních dnů dozvěděl. Přidat i něco zážitků přímých účastníků. Ale teď, s drobným odstupem, jsem nucen své rozhodnutí přehodnotit...
Jak to bývá každým rokem, osmého května dopoledne koná se u pomníku pod starou školou, v ulici 5. května slavnostní pietní akt. Pravda, bývával pořádán místní buňkou třešničkářů, což mě obvykle spíše odradilo a raději jsem se přidal v ranních hodinách k zastupitelům města, jež přicházeli vyjádřit úctu osvoboditelům dříve, nechtíce býti spojováni s budovatelskou estrádou soudruhů Milhause a Křupinky. Nicméně letos uspořádalo pietní akt přímo Město Milovice, což slibovalo skutečně důstojnou a slavnostní akci...
A skutečně, úderem desáté, za přítomnosti pana starosty a paní místostarostky, zástupců Městské policie, školy a za zvuku doprovodné hudby kapely dobrovolných hasičů, ale též významných hostů, zejména vojenských veteránů (za nás pilně a esteticky kladl pan plk. Ing. Křena...) a dokonce i zástupce velvyslanectví Ruské federace v ČR, byly položeny věnce a vzdán hold osvoboditelům a padlým. Za zvuku státní hymny všichni přítomní v tiché úctě postáli, aby vyjádřili svůj dík těm, bez nichž bychom zde dnes asi ani nebyli...
Potud vše v pořádku, ale...
Osobně považuji minimálně za slušnost, přijít a uctít hrdiny. Je mi však smutno, když se rozhlédnu a spočítám si, že mimo jmenovaných zástupců města a hostů přijde a zúčastní se obyvatel, kolik bychom spočítali na prstech ve dvou lidech. Ano, to si nevymýšlím. Jestli se přišlo podívat dvacet lidí, možná i méně, nejsem daleko od pravdy. Tristní, smutné, nedůstojné,... a všeříkající...
S chmurami vzpomínám na moudra starých přátel, bývalých československých letců, kteří tvrdili: „Národ, který si neváží hrdinů, nebude žádné mít, až je bude potřebovat“... A že se taková doba blíží, o tom není pochyb...
Asi není potřeba dlouho a složitě přemýšlet, proč se tak děje. Dnešní doba tomu nahrává. Sobectví, pokřivené hodnoty, tupé kráčení se stádem, mediální masáže, opakování toho, co nadiktují soudruzi v Bruselu či za Velkou louží... A kdo, nedej Bože, projeví vlastní názor, je okamžitě označen za „čehokoliv–fila“, ideálně, protože se to hodí, směrem na východ...
Jinak řečeno, mávalo se letos v Milovicích špatnou vlaječkou...
Stejné to bohužel bylo i během odpolední části milovických oslav. Naplánovány byly besedy v atriu radnice a ukázky bojové techniky. Pravda, před radnicí se ukázaly čtyři obrněnce – tank, protiletadlový komplet Buk, BVPéčko a vyprošťovací vozidlo, které snad jediné dokázaly přitáhnout trochu pozornosti. Na besedách to ovšem zelo prázdnotou...
Copak si asi o milovických občanech pomyslel pan Michal Plavec, historik a kurátor leteckých sbírek VHU, když během pečlivě připravené přednášky o Milovicku na konci války a o událostech té doby hovořil ke zhruba deseti lidem. Přitom informace, které jsme se od něj dozvěděli, jakož i fotografie, které nám promítl, byly naprosto unikátní a nové. A osvětlily i některé věci, které jsem se dlouhá léta chybně domníval, například o letišti, technice, jednotkách, událostech a podobně...
Nedůstojné, bohužel však v Milovicích tradiční, jak jsem měl tu smutnou čest zjistit...
Tedy, mám-li objektivně zhodnotit průběh oslav, alespoň, co jsem měl možnost na vlastní kůži vidět a zažít,... byť se zastupitelé snažili maximálně a připravili zajímavý program i důstojnou oslavu zároveň, přitom bez jakéhokoliv politického podtextu a uměle nafouknutého tyjátru pro mávače vlaječkami (jakékoliv barvy...),... veškerou snahu a práci naprosto dehonestoval a pokazil absolutní nezájem obyvatel Milovic. Až na pár výjimek, samozřejmě. Brečel bych z toho, vztekem i smutkem...
Pietní akt a setkání na MěÚ...
Ukázka bojové techniky před budovou MěÚ...
Beseda s Michalem Plavcem a výstava v atriu radnice...
Nakonec jedinými světlými okamžiky celého dne byla setkání jednak na radnici po skončení pietního aktu, kde jsem si báječně popovídal s panem starostou, paní místostarostkou, paní ředitelkou a dalšími lidmi, jednak návštěva z Poděbrad. A posezení s Vlčkovými a Szabóovými u Pata a Mata. Bylo to fajn, kamarádi. Děkuju...
