Operace Snowball...

30.12.2011 02:33
... Stylové rozloučení se starým rokem...

© Pytlák
 
(Poznámka: Omluvte zhoršenou kvalitu jazyka rodného, autor je původem Žižkovák...)
 
Tveitakvitingen, asi pětatřicet kilometrů východně od Bergenu. Řídkým lesem porostlá hora kamení, tyčící se do výšky 1300 metrů nad vodami fjordů Fusa a Bjørna. Hora, z jejíhož vrcholu je nádherný výhled na norské velikány, ale i na neklidné vody Dánského průlivu. Teoreticky by se dalo za dobrého počasí dohlédnout až na Shetlandy, ale... Dobré počasí? Tady? Každopádně, po neslavném působení "žabžů" a královských zbrojnošů v neméně neslavné norské kampani se Němčíci rozhodli umístit zde krom stanoviště hlásné služby i odposlouchávací zařízení a vysílač dalekého dosahu. Nejenom pro Luftwaffe ale i pro německou Kriegsmarine. Do Scapa Flow, kde kotví ty největší a nejcennější necky udatné Home Fleet Královského námořnictva je to "coby kamenem dohodil". A zbytek doplaval...

  
(Klikněte na fotografii…)

Neni divu, že se o tuhle hroudu šutrů začalo velení poměrně brzy zajímat. Na použití fotoprůzkumných letadel bylo to trochu daleko a řídké zprávy norských odbojářů přinášely jen kusé informace. Bylo potřeba vyslat vlastní průzkumníky. Skupinku šílenců, která by vše okoukla na vlastní oči, pokud možno co nejdříve, a zase v klidu a se vší parádou se navrátila domů, kde by o všem podala vyčerpávající report. Až se pak (jako obvykle) námořníkům něco nepovede, aby to bylo na koho svést. Jako vždycky...
První operace (Snowflake) na konci listopadu 1941 dopadla špatně. Whitley RAF se šesti paras na palubě po chybě navigátora letěl severněji než měl. Nad Melandem byl zasažen protiletadlovou palbou z Bergenu a zřítil se do hlubokých vod Osterfjordu. Z posádky letadla nepřežil nikdo, čtyři muži z výsadku byli chyceni hned v dopoledních hodinách a ještě týž den v podvečer bez milosti popraveni...
Na přelom roku 1941 a 1942 byla přichystána druhá operace s krycím názvem Snowball. Čtyřčlenná skupina Commandos měla se přepravit tentokráte Shetlandským autobusem – jednou z rybářských bárek pendlujících mezi Norskem a anglickými Shetlandskými ostrovy. Dva členové jako týlové zabezpečení, jeden radista a jeden průzkumník...

 Tolik ta omáčka okolo. Abych uvedl věci na pravou míru, prostě jsem se rozhod využít krátký nucený dovolený (Krikri mi to prostě přikázal, no...) a trochu se zrušit v horách. Vyzkoušet novej zimní převlečník, než s Jackvézem vyrazíme někem naostro. A rozloučit se se starým rokem po svým, stylově a se vší parádou...

Shetlandskej autobus vysadil nás v Hořeních Štěpanicích, to je taková malá víska na pobřeží Bjørna fjordu, na svahu Våganipenu. Po krátkým seznámení s odbojáři a zabydlení v základním táboře nadešel čas akce. Krátce po setmění vyrazil jsem, oděn v bílej hábit a s naježeným Sten gunem v náručí, přímo na sever. Tam, kde se ve večerních mlhách k temný obloze tyčí Tveitakvitingen a na jeho vrcholu stará kamenná rozhledna...

Nechtělo se mi zejména někoho potkat. Tedy bylo jasný, ač to zajišťovací oddíl předpokládal, že nepůjdu po cestách a rozhodně ne horem přes Benecko. Sešel jsem kolem kostela k Fajtům a odtud do Štěpanický Lhoty. Podle stop,... respektive nestop,... tudy už delší dobu nikdo nešel. A v tuhle hodinu byli navíc všichni už zalezlí u kamen. Až na pár magorů na sjezdovkách a sem tam nějakýho zastydlýho turistu.Z mýho pohledu se ovšem jednalo o nepřítelskou hlídku, tudíž bylo záhodno zmizet a stát se na pár chvil hroudou sněhu. Což fungovalo líp, než jsem čekal. Procházeli kolem, aniž by si čehokoliv všimli. I hlídka se psem! Neklamná známka toho, že oko reaguje v první řadě na pohyb, jinak vidí, to co si mozek myslí, že vidí. Les, větvičky, hroudy sněhu, tupě se usmívající kámen pod nánosy prašanu...
Upřímně, čekal jsem, že nejhorší bude vydrápat se od silnice Benecko-Křížovky nahoru na horu. Nicméně nebylo tomu tak. Vzhledem k tomu, že jsem totiž překonal oudolí už ve Lhotě, u potoka Dokopce, čekal mě prďák po sjezdovce a lesem k výše zmíněný silnici, což bylo mnohem složitější. Tahle sjezdovka totiž viditelně nebyla v posledních pár hodinách ani dnech upravovaná. Takže sněhu po koule-na a stoupání jak,... no,... na Žalý třeba... Něco málo pod jeden a čtvrt kilometru a převýšení přes 230 metrů. Takže,... jestli mě matematika neklame,... metr nahoru za každejch pět metrů a drobek... V lese to bylo o to zajímavější, že sem tam zadul ostrej severák a ze stromů snesla se peřina bílejch jemnejch krupek. Což se rovnalo doslova bílý tmě. Nebylo v tu chvíli vidět ani na krok...
Po necelý hodině stoupání ale vyloup jsem se kousek pod Dianou. Konečně! Zbejvalo už jen přejít silnici, pokud možno opět nenápadně, a zdolat poslední cca dva kilometry cesty k rozhledně. Ty už ale tak strašný nebyly...

Po zhruba dvou hodinách štreky dosáhl jsem kýženého vyvrcholení. Do měsícem a sjezdovkama osvětlený oblohy tyčila se kamenná rozhledna a pod ní velká dřevěná chata. Zavřená, měli tu jen do pěti. S tím jsem ale počítal, bylo to naopak žádoucí. Zašel jsem omrknout rolbu, hoblující sjezdovku u horní stanice lanovky z Herlíkovic a pak se vrátil pod věž, kde již pár minut nato začal do tmy poblikávat suchej líh z vařiče. A sníh, nasbíranej v lese za chatou, měnil skupenství ve vodu, kterážto se po dosažení varu změnila přidáním pár ingrediencí v chutnej a hlavně horkej čaj s mlíkem...

Pokusil jsem se i o pár fotek. Jenže vzhledem k počasí jsem nebral Olyna a nacvakal to jen mobilem. Takže výsledek je jasnej. Ta černá čmouha na hodně tmavě modrým podkladu je rozhledna...

Po čajíku jsem po sobě opět uklidil,... abych zmát nepřítele, to je jasný,... a vyrazil na zpáteční cestu. Zase po tý samý trase. Vzhledem k tomu, že jsem se do kopce lehce opotil a převlečník nabral vlivem tajícího sněhu a ledovýho povětří lehce kamenný vzezření, byla zde jistá pravděpodobnost, že čaj na moc dlouho nevystačí a za chvíli přijde zima. Takže zase dolu k Dianě, přes silnici a lesem ke sjezdovce, dolů do Lhoty a kolem Fajtů dom. Samozřejmě se vší obezřetností, což se vyplatilo hned několikrát. Krom dvou hlídek obyčejnejch potkal jsem totiž i dvě se psy a jednu na lyžích. Naštěstí mě ale nikdo nezmerčil. Po nějaký hodině a lehce přes půl byl jsem doma a hlásil úspěšný splnění operace. Ho, ho, ho...

Jako stylový rozloučení s rokem dvacet jedenáct to bylo akorát, řekl bych. Vyřádil jsem se podle svýho gusta a trošku se vyvětral. Tu klasickou oslavu nechali jsme si samozřejmě až na sobotní půlnoc...
Navíc jsme opět dokázali, že Admiralita se bez vnější pomoci prostě ani neuprdne. A to je, z našeho pohledu ovšem, naprosto uspokojující...