Operace Irish Dew...
... aneb Překvapení pro 311 skautíků...
Nesnáším úvody. Nikdy nevím, jak začít. Jak vymyslet něco kloudného, aby to aspoň trošku dávalo smysl, když už ten zbytek ho obvykle moc dávat nebude. Ale jediné, co mě teď napadá je,... po skautsku se zahlásit, jako v jídelně před obědem tohle úterý. Takže...
Sestro Žofko, zbrojnoš Jejího Veličenstva Pytlák je připraven k sepsání raportu!...
Není to tak dávno, co jsme se seznámili s Martinem Holendou (řečeným a nadále v textu označovaným „Houba“...), vedoucím 311. skautského oddílu Káňata z Prahy-Strašnic. Probírat okolnosti toho, jak jsme se k sobě dostali mi momentálně přijde nedůležité, ale... Zkrátka oddíl se zajímá o historii letectva, zejména pak 311. (československé) bombardovací perutě RAF. Na něco se dotazovali Oldy Pelčáka a ten je odkázal na mě. Slovo dalo slovo, dali jsme se do vzájemné spolupráce a ta nese už teď svoje plody. A je to, dlužno dodat, pořádná úroda, což jsme v podstatě ani jeden nečekali. Ale dobře tomu tak...
Když jsme se bavili o „Třistajedenáctce“, vzpomněl jsem si na historku o Richardovi Husmanovi, jak chodil spát do letadla s nabitou pistolí, aby ho ochránil před poškozením ze strany sabotérů – irských mechaniků. Houbu to zaujalo a tak jsme vymysleli plán, kterak vylepšit letní tábor. Děti budou mít bojovku a my ukojíme svoje diverzantské choutky...
Snažil jsem se pro tuto hustoakci (terminus technicus našeho airsoftového spolku...) sehnat ještě další duše, aby to nebylo jen na Britské sekci (CGDPM), ale z "Barbudos" se nikdo na vějičku dobrodružství nechytil. Ono to tedy bylo limitované termínem. Vycházelo to jedině na všední den, a to je vcelku nečekaně každý někde v pracovním procesu. Konečně, i já mohl v tomto termínu jen proto, že mi úterní denní jednoduše vypadla (bych nepracoval více, než povolují normy soudruhů úředníků z Evropské Uhnije...). Jackvézovi bohužel ne, tak jsem jel nakonec sám. Zase ale, využil jsem situace a vytáhnul na první ostrou bojovou akci Matěje. Aby získal ostruhy a dokázal, že už není kadet. Na chalupu ho vyzvednout je při cestě, stejně tam potřebuju odvézt pohovku na pokračování, takže...
Nadešel kýžený datum akce. Počasí se statečně drželo a vypadalo to, že nás nezklame ani přes noc. Takže bylo jasné, že Matěj pojede také. Stačilo jen sbalit, naházet věci do auta a hurá...
Vyzvednul jsem Matěje na chalupě a vyrazili jsme směr Česká Čermná. Sea Stallion Královského námořnictva zručně se proplétal hlubokýma údolíma místních pohoří, až se z toho jednomu motala hlava. Za necelé dvě hodiny už se ale rozsvítilo zelené světlo, zazněl klakson a seržant z kabiny zařval: „Ékšn stéjšn!...“
Prvotním úkolem bylo provést průzkum okolí. Samozřejmě měli jsme k dispozici vysoce kvalitní satelitní snímky a mapy, ale oči jsou na tohle stejně nejlepší. Tak jsme se přesvědčili, že terén se tu vlní ještě mnohem víc, než to na fotografiích vypadá. Nicméně, to nám nevadí, ba naopak. Spíš to hraje do karet nám...
Postupně jsme se začali širokým obloukem přibližovat k táboru. Já v čele, Matěj za mnou jako krytí. První okruh jsme udělali ve vzdálenosti zhruba padesáti metrů od tábora a skončili v prostoru sprchy. Odtud jsme již se soumrakem v patách sestoupili do údolí Sejřavy. Až k samotnému jejímu toku, kde na jedné malé mýtince stála indiánská sauna a ohniště. Ideální místo na večeři...
Chtěl jsem původně zde i strávit noc po akci, nicméně bližším ohledáním došel jsem k názoru, že by to nebylo dobré. Podlaha v sauně byla příliš mokrá na to, abychom se tam ukládali ku spánku. Venku pak nebylo dost místa na postavení přístřešku. V rámci improvizace jsme se tudíž rozhodli toliko povečeřet, po dobu akce zde uschovat bagáž a posléze se přesunout na přistávací plochu...
Druhý okruh kolem tábora už byl mnohem nebezpečnější. Neobcházeli jsme totiž lesem, ale po cestě hned nad táborem. Takže jsme dosud žijící osazenstvo (odhadem 5 – 6 dospělých vedoucích...) míjeli velmi obezřetným krokem bez jediného zašustění asi tak ve vzdálenosti 5 – 10 metrů. Kajícně přiznávám, že to byl jeden z okamžiků, kde jsem měl obavy, že to Matěj nezvládne. Avšak musím říci, že příjemně překvapil. Šel skutečně velice potichu. Tak i proto nebyli jsme odhaleni a znovu v oblasti sprchy mohli opustit les...
Přesunuli jsme se pod tábor, kde v louce ležely tři balíky slámy. Tyto nám poskytly velice dobré krytí při následné akci...
Matěj, zabalen do hejkala, splynul s okolím a skrz optiku "snajperky" pozoroval a hlídal. Zatímco já vyrazil provést samotnou sabotážní akci. Opatrně, beze spěchu a s očima i ušima na šťopkách posouval jsem se metr po metru k největšímu stanu, obehnanému „protitankovými ježky“ (rozsocháče stlučené z tří dřevěných lišt z krajinek...). V tu chvíli jsem zatím netušil, že to je stan vedoucích, tedy v podstatě samotné hnízdiště „nepřátel“. Po krátké obhlídce rozhodl jsem se zde uložit bombu a vzkaz pro budoucí mrtvoly („Free Ireland“). Podobné cedulky (druhá nesla nápis „Nevybuchlá munice – Zákaz vstupu!“) jsem posléze rozdal i do ostatních stanů a dvě přidělal i na nástěnky pod stožáry. Aby bylo dílo zkázy dokonáno, ještě jsem z nástěnek ukořistil britskou vlajku a velký železný znak 311. perutě. Tomu říkám kořist...
Po splnění akce jsme se opatrně přesunuli k sauně, vyzvedli bagáž a s dobrým pocitem v duši vydali se krásnou hvězdnatou, byť chladnější, nocí k autu. Noc nás čekala sice náročnější, přeci jen, spát jak sardinky poskládané na sedačkách, šalpáku v zádech a tak,... ale kdo říkal, že to mají mariňáci v životě lehké, ne? Navíc jsme splnili bez ztráty květinky, takže... To prostě za tu trošku nepohodlí stojí...
Budíka jsme si nařídili na půl šestou. Ani jsem moc neuvažoval o nějakém východu slunce, ale Houba říkal, že mají s dětmi v plánu takozvaný puťák a chtějí vyrazit brzy ráno. Tak jsme se nemohli moc zdržovat. V plánu bylo malé posezení nad fotografiemi a povídání o veteránech RAF...
I tak jsme ale do tábora, byť poměrně velkou oklikou po cestách (nechtěl jsem to brát travou, bychom neměli mokré boty - moje kanady a Matějovy tulácké zůstaly vlhké v autě a třetí náhradní jsme neměli...) dorazili ještě za mrtva. Jen v kuchyni dvě malá děcka rozdělávala v kamnech a topila pod brutarem. Byla to Simonka s Tuňákem, i když to jsme ještě nevěděli. Ale zůstali stát s otevřenou pusou, když se otočili a za nima stál chlap s klukem...
Dospěláci, Houba, Lišák, Žofka, Monika a další, se pak divili jistě též, když se jim ve stanu rozezněla poplachová siréna a do toho řev motorů nalétavajících Messerschmittů a střelba z palubních zbraní. Ale že by je to vzrušilo natolik, aby vyběhli ve spodkách a zamířili k nejbližšímu úkrytu, to ne. Jednoduše by se nechali zmasakrovat...
Ale jak jsme následně zjistili, ono to s tím vstáváním nebylo jinší ani u dětí. Vždycky jsem trpěl představou, nejspíš ovlivněn Rychlošípáky, Devadesátkou a ostatními Foglarovkami, že ráno skaut, ledva zaslechne řízný zvuk trumpetky, vyběhne s rozjasněnou tváří v trenclách, ošplouchne se ledovou vodou z potoka a hurá na rozcvičku. Tady tedy,... ehm,... tedy tady,... zkrátka, chyběl i ten řízný tón trubky. Houba se sice snažil zadout (A klaním se, poněvadž já na trumpetu dokázal vždy vyloudit jen šíleného slona...) a nějaká melodie se mu podařila, ale prckové vylézali zpod přístřešků doslova ošvábi na pivo. Zase ale,... koho to trápí, když jsou prázdniny, ne? Cení se snaha pro děcka něco udělat tak, aby to bylo zajímavé a cení se to, že děcka vyrazí do přírody, místo aby seděla doma u počítače a televize...
Po krátkém seznámení, vyvěšení vlajek na stožár a denním rozkazu zašli jsme si do jídelny mužstva na snídani (Žofka připravila vynikající kyt na okna z ovesných vloček. Zasytí a nepoškrábe, nepropustí vodu, vydrží i vichřici...). A po ní už přišla naše chvíle...
Přitáhl jsem s sebou plný batoh rekvizit, což byl ostatně jeden z důvodů, proč jsem chtěl večer zajít nakonec zpátky do auta. Měl jsem album s fotkami z různých setkání s veterány, kroniku naší Odbočky 30, kalkulátor po Jardovi Novákovi a pár dalších maličkostí. A hlavně naší noční kořist, kterou museli skautíci vykoupit. Teda,... nemuseli, nám by se ten znak hodil... zas ale, nechtěl jsem být za prevíta víc, než je zdrávo...
Vyřízení nočního přepadení bylo tudíž na pořadu jako první, ještě před onou besedou. Dlouho jsem přemýšlel a Houba taky, čím by se skauťata vykoupila. Nakonec, víceméně už ze zoufalství, přišel ten nápad z nejlepších. Vlajku i znak jsme vrátili oproti skautskému slibu, že se oddíl bude starat o hrob Vildy Bufky a Honzy Irvinga na Olšanech. Byli to piloti od „Třistajedenáctky“, tak když se o její historii oddíl zajímá, bude to stylové...
Samozřejmě ale trestu neušlo ani vedení tábora. Jak jsme se totiž dozvěděli, podařilo se nám sabotáž provést ještě v době, kdy neměli hlídku děti, ale tábor střežili vedoucí (o to větší ostuda, i když z hlediska taktického projít potmě někomu pod nosem, i když ví, že tam jsme a tuto noc do toho půjdeme, neni až takový problém...). Vyřešilo se to taktéž po skautsku a dlužno dodat, že to vzal Houba jako vedoucí tábora hrdinsky na sebe. Za trest dostal „Kotlík“ – plný kotlík ledové vody za krk před nastoupeným táborem...
No a konečně i došlo na tu besedu...
Předem jsem upozorňoval, že nejsem žádný žvanil a hlavně, neoplývám encyklopediálními znalostmi. Prostě jsem jen bral fotku po fotce a děckám vyprávěl o lidech, kteří na nich jsou. Samozřejmě nejvíc o Jardovi Novákovi, protože s ním jsem počítal v podstatě jako s hlavním tématem. Také jsem měl k ruce již zmíněný kalkulátor a vzal jsem si s sebou i jedno z jeho dřevěných zvířátek, která prodával v Jižní Africe. Čekal jsem, že to drobotinu přestane tak po dvaceti minutách bavit, ale byl jsem velmi mile překvapený. Nakonec se z toho totiž vyklubalo asi tříapůlhodinové posezení a beseda. A děcka po celou tu dobu seděla a ani nedutala, případně se zvědavě vyptávala. Fakticky mě to překvapilo, v dnešní době je to skoro zázrak. Nemluvil jsem o počítačích, o Plejstejšnech, o hrách, televizi,... ale o chlapech, co kdysi dávno před třičtvrtě stoletím válčili a umírali za svobodu naší země...
A stejně jsme to nestihli probrat všechno, kronika naší odbočky nakonec zůstala na příště. Nechal jsem oddílu na památku jeden výtisk pamětí Jardy Nováka, dokonce s jeho podpisem, jednu podepsanou fotku gen. Vládi Nedvěda, to zvířátko od Jardy a navíc i pozdrav od naší odbočky. My pro změnu dostali na památku trička se znakem 311. perutě, která tady na táboře a i normálně slouží oddílu jako uniforma (spolu s modrýma kalhotama nebo sukní a tmavě modrým baretem...). To jsme zase byli na rozpacích my, protože jsme s ničím takovým nepočítali, že bychom měli dostat nějaký dárek. I tak jsme byli ráno i v poledne na byt a stravu, takže...
Čas našeho setkání a celé této vskutku vydařené hustoakce se naplnil. Děti měly nadále svůj program a měly vyrazit na ten puťák, nás čekala cesta do Štěpanic na Apaluchu a mě pak ještě domů. Vyrazili jsme s oddílem do Čermné, pokecali ještě nad pár kopečky vynikající zmrzliny, rozloučili se a hurá domů. Byla to cesta předlouhá, tak nebylo možno se zdržovat. Už takhle jsme strávili v táboře skoro čtyřiadvacet hodin...
No nic,... bratře Houbo, zbrojnoš Jejího Veličenstva Pytlák je připraven k ukončení tohoto psacího úkolu!...
