Olin a Lulin zasahují…
… aneb V tygří kůži s trochou májového humouru…
Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj…
A my vyrazili do Radonic…
Každoročně konají se v tomto městečku v Poohří asi 9 km od Kadaně prvomájové slavnosti. V roce letošním dostali jsme od pana starosty pozvánku, jestli bychom se nechtěli též zúčastnit. Samozřejmě a rádi, navštívíme zajímavé místo, pomůžeme s programem a přiblížíme dalším lidem naše projekty a práci…
Na place pod věží místního barokního kostela Narození Panny Marie sešli jsme se v silné sestavě – Frankie, Tiby, Martina, Kuba, Ivánek, Terezka a její přítel za bezděkovské Letecké muzeum Korea-Merkur a za Junior Pilot Klub, Míša, Roman, Olin, Olinka a Pytlák za Tygří(kovou) letku (Pytlák zároveň za milovický Letecký klub gen. Karla Mrázka, DSO, DFC...), Rumeš, vybaven oblekem tygra (pracovně nazvaným Lulin) za Letce Žatec, všichni samozřejmě za Český svaz letectví.. A spolu s námi holky a kluci od Policie, vojáci, hasiči, veteráni. Každý se svým vybavením, technikou a ukázkami pro zájemce, co jich za celý den jen přijde. A to hovořím jen o tom „našem“ plácku u autobusové zastávky… Vedlejšímu náměstíčku vévodil parket a velké pódium, kde v průběhu dne probíhala různá kulturní vystoupení pro návštěvníky všech věkových kategorií, prokládaná občasným představením se jednotlivých účastníků. Celé náměstíčko bylo pak poseto rozličnými stánky s dobrotami, kvítím, hračkami a podobnou pouťovou veteší (myšleno v dobrém), dalšími ukázkami a vůbec…
V místech, které pak z pracovních důvodů zůstala našim zrakům utajena, bylo pak lze najít i takové atrakce, jako střelnici (byť jedna – airsoftová – nacházela se i u nás u kostela…), autodrom, koně, skákací hrady a dokonce i heliport pro vyhlídkové lety vrtulníkem…
Takže spíš… Vrtuport?... S ohledem na to, že tam nelétala helikoptéra?...
Suma sumárum, vůbec jsme se nedivili, že slavnosti v obci o cca 1200 obyvatelích ročně navštíví tolik hostů, jako malý letecký den jinde. Údajně okolo deseti tisíc!!!...
Vše bylo připraveno, kabina jednadvacítky z Bezděkova na svém místě, stan pro nás hned vedle, knížky, odznaky, trička, pohledy, spousta propagačních materiálů… A my, jak se říká, ve startovních blocích…
Prvotní organizační nervozita zmizela v nenávratnu a začala velká celodenní prvomájová zábava…
Než se ale nahrnuly první davy zájemců, stihli jsme s Olinem obejít naše kamarády, popovídat si a udělat pár obrázků na památku. Do rodinného, oddílového, klubového, či jednotkového alba. Nálada skvělá, atmosféra jakbysmet…
Hej, tohle bude „fákt dobrej den“!!!...
Návštěvníci, malí i velcí, měli jedinečnou možnost zasoutěžit si, vyzkoušet si svůj postřeh i chytrost, trošku poškádlit mozkové buňky,… prohlédnout si kokpit skutečné stíhačky, společně s Tibyho erudovaným výkladem. Prohlédnout si naše učební letadlo a zkontrolovat, jestli je vše na správném místě a někdo nevyměnil třeba vrtuli za ocasní plochy a podobně. Složit rozbité letadlo, roztrhaný horkovzdušný balón, zachránit pilota padáku, zavěšeného na stromě,… s našimi malými figuranty (slonem, klokanem a psékem) skočit na padáku tak, aby se tento otevřel a pilot-figurant bezpečně přistál na zemi. Ti skutečně šikovní mohli skočit na padáku dokonce s Olinem, naším maskotem, pyšnícím se již slušivou modrou pracovní kombinézou (od jedné nejmenované Míšky…) s nášivkami a vlaječkou! No a pakliže vše splnili a zvládli, obdrželi drobnou odměnu…
Ti, co ale dorazili mezi hodinou desátou a druhou, měli navíc jedinečnou možnost naživo se setkat, pozdravit, vyfotografovat (případně se nechat ulovit a unést…) s Rumešovým Lulinem… Létajícím supertygrem…
(pozn. autora – pohybovat se na sluníčku v plyšovém obleku, ze kterého není skoro vidět, je v něm horko a dýchá se v něm ještě hůř, je vpravdě řehole. Po několika hodinách usilovného pocení měl Rumeš Lulina tak mokrého, že posléze musel zůstat v autě, aby oschnul…)
Nutno říci, že odpoledne, když jsme pak balili své saky a paky, měli jsme toho všichni, jak se říká, plné kecky. Není se co divit, strávili jsme v plném zápřahu nějakých osm hodin, ne-li více. A to nehovořím o tom, kdo z nás odkud dorazil (tudíž musel dle toho na ráno nařídit i budík…), kolik práce a nervů stály přípravy, nakládka a vykládka, počítání, rovnání, skládání…
Nicméně nadšení a radost návštěvníků, jejichž počet se dá těžko odhadnout, ale nebál bych se je počítat se třmi nulami na konci, byly něčím, co se nedá vyjádřit v penězích ani jinak hmotně. Je to ta nejsladší odměna. Nejsladší, jedná-li se o ty nejmenší návštěvníky. Jejich radost, nadšení, nasazení, to vynaložené úsilí a energii vynahradí více než dostatečně. Co na tom, že jsme večer padli do peřin a uhynuli možná ještě před dopadem? Konečně i proto vychází report z akce až nyní. Že někteří z nás spali pomalu už za volantem či ve vlaku? Ano, je to tak. Ale všichni s pocitem jednak dobře odvedené práce, především ale štěstí ze štěstí těch druhých. To je ta nejkrásnější odměna…
Fotogalerie:
Ranní setkání s parním vlakem...
A na internetu nalezené:
Je nám velkou ctí, že jsme se mohli této akce zúčastnit a jsem přesvědčen, že to nebylo naposledy. Ať už zde, nebo i jinde, bude-li zájem. Přejeme všem krásný a požehnaný lásky čas a děkujeme…
P.S.: Speciální osobní pozdrav našemu malému kamarádovi, superklukovi, jenž nakonec domů „odletěl“ jako pilot žlutého dopravního boeingu. Však on ví, že myslíme právě jeho. Jseš borec, kámo! Drž se!…
