Okno do vesmíru...
... Výprava po stopách československých kosmonautů...
Před necelými 35 roky, 2. března 1978 odstartoval na svůj let do vesmíru československý kosmonaut Vladimír Remek. Byl prvním příslušníkem jiného národa, než do té doby dobýval kosmický prostor. Na palubě kosmické lodi Sojuz 28 s (tehdy) sovětským kosmonautem Gubarevem kroužil kolem Matičky Země více než týden, než přistál zpět na zem u kazašského Arkalyku...
Stal se z něj hrdina pro milióny nejen Čechoslováků a je jím do dneška. Bez ohledu na to, co namítne mnohý z čtenářů, že se vše událo v dobách, kdy byl svět rozdělen na ty správné a ty špatné. A kdy záleželo, z které strany železné opony se na to člověk dívá. Mnohý rýpal též jistě nadhodí páně Remkovu současnou europolitickou kariéru a „barvy, za které v Bruselu kope“...
Nicméně, z mého pohledu (a nenutím nikoho, aby s ním souhlasil...) se jedná o výjimečnou osobnost a skutečného chlapa, který dokázal něco, o čem si miliardy ostatních obyvatel malé modré koule mohou nechat jen zdát. A kterého bych jednou rád poznal osobně...
Nechť pan Remek odpustí, není však pro dnešek tím člověkem, kterému bych se rád věnoval v tomto článku...
Žádná podobná taškařice, tedy ani let člověka do vesmíru, neobejde se bez mnoha tisíců hodin poctivé práce podpůrných týmů. A také bez náhradníků, čekajících v záloze pro případ nepředvídaných událostí. Nikdy nikdo nemůže se stoprocentní jistotou říci, že určený člověk neonemocní nebo se mu nepřihodí něco jiného, co by mu mohlo zabránit v letu. Proto bývá vycvičeno pro stejnou akci více jedinců, i když ve výsledku se na pověstném výsluní octne jen jeden z nich. Tedy, v té době. Dnes už létají do kosmu posádky mnohem početnější...
Jedním z náhradníků pro let kosmické lodi Sojuz 28 byl i dnešní plk. Oldřich Pelčák. Přesněji řečeno, prošel celým složitým výběrem z původních 24 kandidátů za československou stranu až na samotný vrchol a se stal se svým ruským kolegou Rukavišnikovem právě tou jedinou náhradní posádkou pro tento let. Absolvoval stejný výcvik jako pan Remek, prošel proslulým Hvězdným městečkem nedaleko Moskvy...
Tím šťastnějším z dvojice Čechoslováků a jediným oprávněným nositelem odznaku „Letec-kosmonaut ČSSR“ byl nakonec Vladimír Remek. Žádný další kosmický let, jehož by se účastnil občan tehdejší ČSSR, se neuskutečnil. Bohužel. Olda Pelčák, komunikujíc ze střediska řízení letů se svým kolegou vysoko nad hlavou, jistě ve skrytu duše doufal, že si bude moci jednoho dne roli s Vladimírem Remkem vyměnit a nahlédnout ke hvězdám. Nestalo se tak...
Vrátil se k „normálnímu“ létání a absolvoval mnoho desítek úspěšných vzletů i přistání. Ať už jako vojenský letec či jako zkušební pilot Leteckého zkušebního odboru Vzdušných sil AČR ve Kbelích...
V onom památném březnu 1978, coby robě ani ne dvouleté, neměl jsem o nějakém vesmíru ani potuchy. A mé zájmy se též ubíraly poněkud jiným směrem. V dobách školních škamen učili jsme se bohužel jen o panu Remkovi (a opět zdůrazňuji, rozhodně mu tímto neubírám na jeho zásluhách a hrdinství...). Oldu Pelčáka měl jsem tu čest poznat až před pár lety, už jako člen Klubu Svazu letců ČR (tedy jako takozvaný „insider“...). Už jen jako bodrého Moraváka ve funkci „důchodce“ a kolegu z Odbočky 26 „plk. Václava Jíchy, DFC, AFC“, veselého strejčka (omlouvám se...) se zájmem o fotografování a láskou k létání a letadlům. Ve skrytu duše se ale stále hluboce skláním a vždycky budu před tím vším, co v životě dokázal...
Tolik stručný úvod a malé vyznání. Omlouvám se všem, kdo mi jej následně vytknou. Musel jsem...
Před pár týdny cestoval jsem do Kbel vyzvednout na sekretariátu Svazu letců hromádku Zpravodajů. Pan Pelčák v kanceláři rokoval se svým kolegou a mně hlodala v mysli náhlá myšlenka. Od myšlenky nebylo daleko k činu, proto jsem, podporován kolegou Bínou, pana plukovníka nesměle oslovil. Požádal jsem jej, zda by byl tak laskav a pohovořil s dětmi o svých zážitcích a o kosmickém výcviku, kdyby se mi podařilo uspořádat školní výpravu pro žáky milovické ZŠ. Kajícně přiznávám, že jeho okamžitý souhlas mě poněkud vyvedl z míry, nicméně kostky byly vrženy. Nyní zbývalo již jen zařídit vše potřebné ve škole...
Nebudu se zabývat těmi několika týdny příprav, od oslovení Matějovy třídní, paní učitelky Jitky Horké, přes počítání účastníků, oslovování kolegů z naší Odbočky 30 „gen. Karla Mrázka, DFC, DSO“, přípravu podkladů a dalších drobností. Tyto přeskočím a přesunu se rovnou do příjemného středečního rána, čtyřiadvacátého listopadového dne...
Stojíme před branou muzea, já, Honza Borůvka, Tomáš Hubka, adept na členství ve Vlčatech,... přichází i pan ing. Jiří Pour, historik, jehož přemluvil k účasti a pomoci náš kolega Karel Jareš... Zdánlivě nesourodá skupinka se stejným zájmem o letectví. Blíží se desátá hodina dopolední. Napjatě očekáváme příjezd autobusu s žáky pátých ročníků ZŠ TGM Milovice, pro něž jsme tuto výpravu domluvili a připravili. Olda Pelčák slíbil dorazit až na jedenáctou...
Autobus dorazil lehce po desáté a drobotina se nedočkavě vyhrnula ven. Přivítali jsme se s učitelkami a vydali se vstříc zajímavým zážitkům...
Musím konstatovat, že jsem si zprvu připadal (slovy pana Poura) tak trochu jako statista. Přiznávám, že jsem nikdy podobnou věc neorganizoval, natož abych fungoval jako průvodce. Nejsem chodící encyklopedie a občas mám problém zvládnout bezpečně děti své, natož pak rovnou dvě třídy. Ale rozkoukali jsme se poměrně rychle a pustili se do toho způsobem, jaký vyhovoval všem. Samozřejmě jsme nepředpokládali, že zdejší expozice a naše vyprávění zaujme všechny beze zbytku. To není ani možné ani reálné. Během několika minut se tak celé mohutné uskupení dětí a pár dospělých rozdělilo na několik zájmových skupin. Někteří jen procházeli kolem, jiní se o vystavené stroje a jejich historii skutečně zajímali. A právě pro ně byli jsme zde, abychom jim k dané problematice něco řekli. Samozřejmě pokud možno tak, aby porozuměli. To nejzajímavější vyprávění mělo ale teprve přijít...
Prošli jsme si venkovní expozici, dopravní stroje, vrtulníky, stíhačky i stíhací bombardéry, bitevníky, bombardéry, jejich tehdejší soupeře, nahlédli do expozice tematicky zaměřené na předválečné i poválečné období a poté se přesunuli do hlavní haly. Malé rozhlédnutí po vitrínách a vystavených strojích a už se nesl nad dětskými hlavami hluboký hlas: „Tak děcka, pojďte sem a udělejte tady půlkruh...“ Olda Pelčák dorazil a začal své vyprávění...
Měl jsem připravený diktafon, abych je zachytil a zachoval pro příští generace. Ale mám-li být upřímný, neměl ani čas jej spustit. Tedy,... měl bych... Ale to by mi jistě unikla spousta zajímavých informací...
Pan Pelčák zahájil tuto „besedu“ před vitrínou věnovanou československému kosmickému programu. Popsal dětem vystavené fotografie, pohovořil o československých kosmonautech, o výcviku, o letu Sojuzu 28, o stravě kosmonautů a podobně. A děti,... světe, div se,... skoro ani nedutaly! Vlastně, my také ne...
Poté jsme se přesunuli k návratovému modulu v hale. Pan plukovník jej podrobně popsal a vysvětlil, co a jak se v té které fázi vesmírného letu s modulem i kosmonauty uvnitř děje. Vysvětlil, z čeho se kosmická loď skládá, které sekce mají jakou funkci, co se děje po startu, během letu i při návratu samotném. A samozřejmě důkladně povyprávěl o zřejmě nejnebezpečnější fázi letu, o sestupu atmosférou, brždění z kosmických 8km/s až na rychlost, při které je možno použít brzdící padáky, o použití pomocných brzdících raket těsně před dosednutím a podobně...
Sem tam se dětí i na něco zeptal a musím říci, že nás znalosti některých z nich mile překvapily. Je příjemné vědět, že pro první generaci tohoto tisíciletí nejsou jména Gagarin, Remek, Armstrong a podobně neznámá. Dokonce po chvilce přemýšlení dokázalo několik z nich pojmenovat i kuličku s tykadly, visící nad návratovým modulem. Nebyl to sice originál slavného Sputniku, první umělé družice, kterou člověk do vesmíru vyslal. Ale i tak... Úspěch...
Došlo i na dotazy z řad obecenstva. A některé z nich byly skutečně úchvatné. Ale Olda to zvládnul, byť při odpovědi na otázku, jak chodí kosmonaut čůrat, mu asi cukaly koutky...
Jo, jo,... povídalo by se to dobře. Ale čas plynul, a tak bylo pomalu na řadě loučení. Samozřejmě jsme se ale všichni na památku vyfotografovali, protože setkat se s opravdickým kosmonautem, to se jen tak nestane. Došlo i na malou autogramiádu, kde se krom památníčků uplatnily i předem přichystané pamětní listy. Asi bude pana plukovníka pár dní bolet ruka, těch podpisů bylo zhruba kolem padesátky, ale nadšeným dětským pohledům prostě nelze odmítnout. Tak, ještě jeden podpis pro babičku, mamince taky, tetě, tátovi, bráchovi...
Setkání skončilo. Jak náhle se Olda Pelčák zjevil, tak znenadání i zmizel. Rozloučil se a přešel do vedlejšího hangáru za kamarádem na kus řeči. A my dokončili prohlídku. Samozřejmě tou nejlepší třešničkou na dortu – expozicí věnovanou druhé světové válce. Slavná pětistovka v předválečně orientovaném hangáru mě načala a tady, u lavočky, dakoty, šturmovika a dalších mě to dodělalo úplně. Kulturní zážitek dostal svou třešničku na dortu. Schwalbina v německých barvách,... paráda!...
Ale musím si přesto trochu rýpnout. Jistě je to v plánu, ale ta lavočka by potřebovala drobátko přestříknout. Pohled na loupající se barvy je poněkud tristní. Nehledě na prapodivnou muzejní kamufláž, která nemá s tou skutečnou válečnou mnoho společného. O tom, že správná a čistokrevná německá „Dvěstědvaašedesátka“ měla by mít na ocase hakenkreuz, nemluvě. Ale babi Merkelová by z toho dostala asi škytavku. A největší nedostatek? Kde je, proboha, spitfire??? Chápu, že se stal součástí expozice v technickém muzeu, ale, při vší úctě, sem patří spíš. Chybí tady a zeje po něm obrovská a nezaplnitelná díra. A to já tedy neodpustím...
Fotogalerie od Pytláka a od Jackvéze...
Je na čase říci pár slov závěrem. A poděkovat. Rád bych touto cestou poděkoval především panu plk. Oldovi Pelčákovi z „Šestadvacítky“. Za ochotu a investovaný čas, za úžasné povídání a nezapomenutelný zážitek. A za pomoc při realizaci tohoto náhlého ztřeštěného nápadu. Chtěl bych též poděkovat za pomoc panu Ing. Pourovi a budu velice rád, když se na nás někdy přijde podívat...
Díky i Honzovi Borůvkovi, že dorazil, byť po dvou nočních. Jitce, že pustila Měňavku a Lukášovi za vytisknutí pamětních listů...
Díky Vám všem, kolegové a kamarádi, bez Vás bych tuto akci těžko dokázal zrealizovat a ukočírovat...
No a v řadě neposlední děkuji paní učitelce Horké a paní učitelce Kolínské, že našly odvahu do toho jít. A dětem, že byly skvělé a nezlobily. Toho jsem se asi bál nejvíc a ony dokázaly, že naprosto zbytečně. Díky, děcka...
A letu zdar!...
