Na nebi hrdého Šalingradu...

30.07.2015 04:26

... aneb Výjezdní pokecání Mrázkovy legie...

 

       Srovnej si horizont, koukej na ty kopce vzadu a drž si je. Ehm,... stoupáš... Nestoupám... Pořád stoupáš... Ne, fakt. Dyk jsem se toho ani nedotk!...

 

Ale opravdu to stoupalo. Naštěstí Tonda měl přes všechnu moji snahu, udržet čumák Zlínka přes veškeré turbulence v jakés takés rovině, plně pod kontrolou. Nicméně i tak, ten pocit z řízení... K nezaplacení. Vždy jsem obdivoval letce, bývalé a současné a snažil se chápat jejich pocitům a touhám. A nyní, i když mi počítačem, simulátory a trenažéry vybudovaný letecký hřebínek spadl a připadal jsem si jako vypelichané kuře kilometr nad zemí, pochopil jsem. To štěstí, radost z klouzání v prostoru, ve slunečních paprscích, od jednoho mraku k druhému, z volnosti a svobody, ale taky hrdost z toho, jak je ta naše zemička krásná a rozmanitá. Láska na první pohled, láska nehynoucí, až do morku kostí...

Jako pasažér jsem se taky mohl kochat, ale takto, když člověk rukama, nohama, očima, ušima i zadkem cítí každý pohyb, každou sebejemnější turbulenci, pohnutí řídicí pákou či pedálem, to bylo úplně o něčem jiném. Mnohem silnější...

Navíc s přídavkem hrdosti, že jsem mohl být členem takové posádky, i když jen v roli leteckého ucha. Po levé straně Tonda Lenert a za zády Jožka Macek, oba velice zkušení a celoživotní letci, piloti toho nejlepšího, co zde ve své době poletovalo. Bez přehánění bych to mohl nazvat splněným snem...

Jen jsem trošku přeskočil sled událostí...

 

Mít v Brně na letišti kamarády s sebou nese několik zásadních věcí. Jednou z těch nejzásadnějších je, že se díky své práci a díky vzdálenosti, která nás všechny dělí, nemohou pravidelně zúčastňovat našich pražských setkání, schůzí, valných hromad a podobně. Prakticky se vídáme jen jednou za čas na nějakém tom leteckém dni, když se k tomu člověk náhodou dostane a nepobíhá po place s fotoaparátem. Naproti tomu však máme možnost uspořádat výlet, jako byl tento. Vznešeně nazývaný „výjezdní zasedání“, v reálu však spíš příjemné a přátelské setkání, posezení nad hrnkem kávy, popovídání si o čemkoliv, co nás zrovna napadne, toulání se kolem letadel, možnost si na ně sáhnout, nasát typické vůně hangárů, cítit vítr, prohánějící se mezi hangáry...

Akorát to zatím vychází tak jednou ročně, více ne. Zase ale, záleží jen na nás, kdy pod Špilberk vyrazíme znovu...

 

Tentokráte to vyšlo na léto. Na krásný slunečný předposlední červencový den. Původně plánovaná sestava sice postupně lehce prořídla, jak to tak bývá, ale s tím musíme počítat. Práce nepočká, zdraví je přednější a s rodinnými povinnostmi toho také někdy nelze moc udělat. Onoho čtvrtečního rána však, byť každý prakticky po vlastní ose, vyrazili jsme na jih naší Moravěnky, krásné země, osázené vinohradem...

Z mého osobního pohledu šlo v podstatě od samého rána o den zázraků. Už samotná cesta totiž dala mi pocítit něco, co jsem zatím neměl možnost zažít. Po průchodu uličkou vyčkávajících cestujících, bezdomovců i migrantů na pražském Hauptbahnhofu usedl jsem do čehosi, co bych nazval Rolls Roycem na kolejích. Já, osoba věku pokročilého, zvyklá na kodrcání se panťáky a čugálami příměstské dopravy, jen zřídka dopřávající si svezení zatuchlým špinavým rychlíkem, připomínajícím spíše dobytčák před zásahem dezinfekční čety, usadil jsem se v modro-stříbrné střele, RailJetu. V letadle bez křídel, s polstrovanými sedačkami, automatickým otvíráním dveří, bez jediného smítka kdekoliv, čistými záchodky s tekoucí vodou, s pikolíkem, rozvážejícím občerstvení... Ve stroji, jenž krátce po vyjetí z Prahy uháněl po kolejích rychlostí 160 km/h, aniž by to bylo uvnitř jakkoliv znát. Žádné natřásání, žádný hluk, jen rychle ubíhající krajina za okny...

No a k tomu zásuvky elektřiny plné a prostor WiFinou oplývající. Ráj na kolejích...

Není tudíž divu, že i s desetiminutovým zpožděním (práce na trati v oblasti Úval...) dorazil jsem do Šalingradu za něco málo přes dvě a půl hodiny!...

 

Vše vlastně šlo, jako na běžícím páse. Vyzvednuti Tondou a přepraveni na letiště v Tuřanech infiltrovali jsme jako oficiální (= ocedulkovaní) hosté království kamarádů a kolegů z Blue Sky Servisu. I přes pracovní vytížení všedního dne přivítali nás s otevřenou náručí a věnovali nám svůj čas, tak, jak kdo právě mohl. Jen na slibovanou slivovičku a děvčata v krojích nedošlo. Kejďáku, to máš u mě, totok...

Celodenním průvodcem, řidičem, společníkem,... stala se nám milá a krásná Míša. Zatímco starala se perfektně a bezchybně o naše blaho a pohodlí, ostatní se nám snažili alespoň v krátkosti představit firmu, její historii, letadla, práci a vše, co se zde v domečku mezi Úly a v hangárech děje. Klobouk dolů, nikdy bych netušil, kolik toho tady mají na starosti. Údržbu a opravy letadel i vrtulníků, létání komerční i vědecké,... co si budeme povídat, kolem toho všeho i mraky papírování. A do toho všeho musí se vmístit i účast na leteckých dnech a podobných akcích, ať už s vrtulníky, či s letadélky. Hlavně pak ale s tím největším klenotem, krásným a známým Delfínkem (L-29) v hnědo-hnědé kamufláži se slovenskou imatrikulací. Kdo by jej neznal! Když prosviští nízko nad plochou a ve vzduchu zazní typický pískavý zvuk jeho motoru, nejedno letecké srdce poskočí...

 

Po krátkém posezení nad šálkem přišel čas na malý výlet. Brňáci a Tonda pozvali nás na malý výlet do oblačných výšin. Rozdělili jsme se na dvě posádky, vždy jedna vyrazila pozorovat širou jihomoravskou krajinu a druhá měla čas v klidu si popovídat s ostatními a rozhlédnout se. Projít si hangáry, pokochat se, i se pozdravit s rodinkou bažantů a zajíci, potulujícími se v remízcích mezi pojížděcími drahami a Úly...

 

Koupání v modři nebeské krátce jsem již popsal na začátku. Museli jsme sice chvilku vyčkávat, než se uvolnila plocha a našlo okénko pro náš start, před námi startovala minimálně další dvě malá letadla, plus mohutný Boeing kési charterové společnosti, další mezitím pojížděl k odbavovací hale. Poté už jsme měli rozlehlou betonovou plochu jen a jen pro sebe. Motor Z-stotřiačtyřicítky zaburácel, neviditelné síly vtiskly naše těla hluboko do sedaček, vrtule ve vysokých otáčkách krájela vzduch na kousky a posunovala nás vpřed a výš...

Kdybych měl krátce popsat trasu našeho letu, musel bych se podívat do mapy. Jednak to zde neznám pořádně ani na zemi, natož pak ze vzduchu, jednak jsem neměl mnoho času na rozjímání. Mířili jsme prakticky tím samým směrem, jako předloni na podzim. Na jih na Židlochovice, vodní nádrž Nové Mlýny a k Pálavě. K typickým vrškům, odrážejícím se v modrých novomlýnských vodách, bohatých nejen na historii, ale i na vynikající nápoje chuti přelahodné...

S knyplem mezi prsty neměl jsem tedy ani možnost moc toho nafotit. Po chvilce letu, kdy jsme překonali turbulentní houpačky pod Brnem a já si pomalu zvykl na to, jak se jej správně dotýkat, aby se čumák Zlínu nacházel v té správné poloze (a nestoupalo či neklesalo to zase až tak moc a viditelně...), přeci jen mohl jsem alespoň kouknout kolem sebe. Dolů na nitku od Brna k Bratislavě, rovnou dálnici plnou miniaturních pohybujících se krabiček, klikatící se Svratku mířící k Pálavě, domečky a vesničky,... támhle dole trénujeme nouzový přistání... Kde? Támhle? Nic nevidim... A jo, už jo,... na takový nudličce?... Bylo nádherně a dohlednost neuvěřitelná. Vpravo kdes vzadu pářila dukovanská elektrárna (neboli JEDUle...), tam za ní, trochu vpravo je Náměšť,... před námi Pálava,... kdybych se otočil a pohlédl dozadu, viděl bych celou Hornosvrateckou a Drahanskou vrchovinu... Nalevo Ždánický les, Kyjovsko a Chřiby, na obzoru vršky karpatské...

A už jsme byli nad Novomlýnskými nádržemi a hleděli dolu na Pálavské vršky. Krásné, zelené a úrodné. V těchto místech zrodila se Věstonická Venuše... Snad se mi někdy poštěstí sem vyrazit i po zemi. Přejet po dlouhých obloucích mostu a podívat se zdola na krásný kostelík Sv. Linharta, dominantu kdysi zaniklé vesničky Mušov. A podívat se k obloze a zamávat na bručící letadlo s myšlenkou, že za jeho řízením sedí určitě Tonda Lenert nebo někdo z kamarádů z Tuřan...

 

Než jsme stihli se dokochat, dosnít svůj sen o krásné krajině a o létání, už byla pod námi o nic větší nudle tuřanského letiště. Zlínek výrazně zpomalil a zamířil nosem k černému místu uprostřed dráhy, kde veden zkušenou rukou pilotovou dosedl jak do peřinky. Byl čas střídání posádek...

Zatímco pak stejné pocity prožívali Vlčkovci, my se oddávali odpočinku na lavičce a rozpravě. Totiž, nevyužít jedinečnou možnost vyslechnout si Jožku Macka a jeho vzpomínky, to by byl nenapravitelný hřích. A že těch vzpomínek bylo! Na létání na MiGu-15, na noční katapultáž ze spárky v listopadu 1963 nedaleko Chocně, na výcvik a létání na přepadové noční verzi MiGu-19 a MiGu-21... Jenže na to vše nestačí pouhá půlhodina, bohužel...

 

Po přistání druhé posádky a předání stroje do rukou povolaných dopřáli jsme si ještě krátké občerstvení a po něm vyrazili do Slatiny. Vlastně jsme si ani nestačili prohlédnout výše zmíněného Delfína. Ale návštěva depozitáře brněnského technického muzea nám to vynahradila bezmála stokrát. Totiž, dostat se do haly, kde v prachu čeká na rekonstrukci krásná MiG-patnáctka, kolem se povalují v krabicích stovky a tisíce součástek, barvy, nářadí, všude voní olej a kov, podél zdi je vyskládaný dřevěný větroň (Šohaj?),... ve vedlejší hale pak pyšně a trpělivě stojí tři stříbrné šípy MiG-21 a mohutná Třiadvacítka z téže konstrukční kanceláře, nabubřelý žlutý Čmelák, i když prozatím bez křídel, po zemi se povalují vyskládané cvičné pumy, rakety, raketomety,... kolem stojí historicky velmi cenné pístové i proudové motory,... to se prostě nestává každý den. Stejně tak, jako vstoupit na tato místa s panem Ing. Břínkem, který to zde celé má v podstatě na starost a moci se zde pohybovat dle vlastní potřeby a uvážení. Bože!!! Nechte mě tady!!!...

No jenže... Čas letí...

 

My museli také letět, bohužel. Rozloučit se s naší blonďatou dobrou vílou, s náčelníkem, s panem Břínkem,... nakonec i s Jožkou Mackem, jenž pokračoval opačným směrem... Museli jsme se vydat na nádraží a usednout v rychlík Českých drah a vyjet na druhý konec vlasti...

I na to posezení s Míšou Hajnem na škopek dobrého pivečka místního zbylo nám nakonec jen pár minut. Pravda, vědět, že pak posečkáme ještě více jak půl hodiny ve vlaku a pojedeme nakonec až tím dalším (naštěstí opět RailJetem – Kolejovým tryskáčem...), díky zpoždění způsobenému poruchou lokomotivy, dopřáli bychom si asi více. Ale nejsme vševědoucí... Někdy příště...

 

Fotogalerie - Míša...

Fotogalerie - Pytlák...

Fotogalerie - Vlčkovci...

Fotogalerie - Tonda Lenert...

Vše ke stažení - balíček ve formátu .RAR o velikosti cca 980MB...

 

Mám strach. Uteklo to strašně rychle a zůstávají jen vzpomínky. Jako by to bylo včera a zároveň před sto lety. Potřebuji o tom napsat a zároveň se bojím, že když své vzpomínky na úžasné setkání s kamarády v Brně svěřím papíru, ty z hlavy utečou. Zároveň mě to vše naplňuje nadějí a těšením se, až si tuto akci zopakujeme. V sestavě minimálně stejné, ne-li bohatší. Každopádně ale v atmosféře stejně přátelské a příjemné, jako tomu bylo doposud...

Míšo, Michale, Honzo, Lukáši, Miloši a Vy všichni ostatní, kamarádi a kolegové z Šalingradu, díky. Díky moc za vše a zase, hlavně brzy, znovu na viděnou...