My nezapomínáme...

02.12.2015 18:02

... aneb Českoslovenští rytíři nebes...

 

,,Přísaháme při všem co je nám svato a v plné shodě se svým svědomím a přesvědčením, že budeme poslušni presidenta a vlády Republiky Československé a všech svých velitelů presidentem a vládou ustanovených, přísaháme, že budeme bez odmluvy plniti jejich nařízení vždy a všude, i v nebezpečí, bez váhání a odporu, že svých vojsk neopustíme, ale i životy své ochotně dáme na ochranu vlasti a její svobodu, přísaháme, že budeme druh druha milovati, k sobě věrně státi, v nebezpečí se neopouštěti, ale až do konce se brániti tak, jak nám káže čest a vědomí povinností občanských. Tak přísaháme!"...

 

Lze snad lépe uvést besedu o československých letcích, příslušnících britského Královského letectva (Royal Air Force – RAF), než slovy, jimiž přísahali bránit svoji vlast i za cenu nasazení vlastního života? Je možno uvést něco víc, co by ještě více vyzdvihlo jejich lidské a morální vlastnosti, o nichž se 99% z nás může v dnešní době jen zdát? Dnes, kdy lhostejnost, nezájem, sobectví a sebeláska kráčí ruku v ruce s halasně vytrubovanými pochybnými hodnotami, vedoucími křesťanskou civilizaci řízeně do zkázy? A kdy prakticky každý, polapen v síti Ksichtoknih, nepřenese přes srdce pár minut bez pípající krabičky a připojení? Odpověď je poměrně jednoduchá...

 

Po dvou letech plánování a příprav podařilo se v Milovicích konečně realizovat návštěvu kamarádů z jihlavského Czech Spitfire Clubu a KVH Skyriders. A uchystat setkání jednak se školní omladinou, která jest výše uvedenými neduhy postižena nejvíce, či k tomu směřuje rázným krokem, jednak se zástupci generací dřívějších, kteří by teoreticky něco z náplně přednášky mohli sami pamatovat. Vznikl tak vpravdě jedinečný projekt jakési dvoubesedy, na níž bychom mohli jednak něco předat těm mladším, jednak sami možná načerpat od těch zkušenějších...

První část přednáškového „turné“ odehrála se v tělocvičně staré školy, kde nám posluchači byly tři třídy žáků 9. ročníku. Což byla pro přednášející, Ing. Josefa Vochyána PhD. a Jiřího Dibelku jednak výzva a jednak poměrně tvrdý oříšek. Bohužel, jak to tak bývá, ze dvou třetin vpravdě nerozlousknutelný. Budu se opakovat minimálně již po sté, ale puberta je nemoc nevyléčitelná, až fatální. Nicméně, ve zbývající třetině těch, které beseda pravděpodobně alespoň trochu zaujala, našlo se několik vskutku zapálených jedinců. Však si také jeden z nich na konci dvouhodinového setkání č. 1 odnesl malý dárek – knížku o československých letcích v bitvě o Británii a poukaz na vstupenku na Dobový letecký den v Mladé Boleslavi (poukazů měli jsme připraveno více, ale nakonec jsme usoudili, že je ponecháme na nějakou akci příští...)

 

Beseda ve škole...

 

Odpolední beseda v prostorách městské knihovny byla mnohem zajímavější. A to částečně i z toho důvodu, že její účastníci přišli proto, že opravdu chtěli. Nikdo jim účast nenutil ani nenařizoval. Co bylo pro nás překvapivé a milé, že se podařilo pravděpodobně překonat návštěvnický rekord na akci pro diváctvo dospělé. Nebývá tu zvykem, abychom museli přinášet další a další židle, a to v takovém množství, že i paní Píchová musela téměř obětovat tu svoji. Naprostý zájem byl znát i mezi diváky, i přes některé názorové rozpory. Mít svůj názor jest však právem každého svobodného občana a můžeme být právem hrdi, že si o nich dokážeme mezi sebou popovídat v klidu a míru. O zájmu a úspěchu tohoto posezení (i přes drobné vyrušení nejmenovaným soudruhem inspektorem, jež bylo spíše komickou, ale i trapnou kulturní vložkou...) svědčí i to, že původně plánovaný konec posunul se operativně ze 17:00 až téměř na 18:30!...

 

Beseda v knihovně...

 

Slušelo by se zde samozřejmě připomenout, o čem že to naši „kamarádi ve zbrani“ Joe a Diby vlastně hovořili. Krátce představili letecký historický spolek Czech Spitfire Club, který jistě všichni dobře známe z leteckých dnů, vzpomínkových setkání, besed, slavnostních aktů a podobných akcí (Repliku legendárního stíhacího Spitfiru v markingu československé jednotky ve Velké Británii mohli jsme vidět na podzim i na Hradčanském náměstí v Praze, u příležitosti oslav 70. výročí návratu československých letců do vlasti. Kdo ví, třeba se jednou ukáže i v Milovicích...), a jeho činnost. Pohovořili o válečné anabázi československých letců, bojích v Polsku, ve Francii, Velké Británii, SSSR a na domácím území. A poté se zaměřili na letce, pocházející z okolí Milovic. Z důvodu časového omezení především na stíhače, z nichž někteří z nich patřili mezi skutečné legendy našeho zahraničního letectva. Jmenujme za všechny například Jaroslava Vyhnise, jenž jistý čas v Milovicích pobýval a byl pravděpodobně prvním československým letcem, který vystřelil po zahájení války na německý bombardér. Nebo Aloise Vašátka, československé stíhací eso, legendu a prvního velitele československého stíhacího wingu...

Osudy československých letců jsou v lecčems podobné. Nesmířili se s okupací a odešli bojovat proti nenáviděnému nepříteli. Prchali přes Polsko a Francii, případně tzv. jižní cestou (Maďarsko, Jugoslávie, Střední východ...), aby se nakonec sešli na nebi hrdého Albionu v kokpitech tehdejších nejmodernějších strojů britské provenience. Bez váhání nasazovali své životy za osvobození rodné vlasti a mnozí zaplatili i za naši svobodu cenu nejvyšší...

 

Měli bychom se z jejich životů i osudů poučit. Všichni, bez výjimky. Děti, pro něž by tito hrdinové měli být životními vzory. My, dospělí, kteří bychom děti k tomuto měli vést. Což, jak bylo vidno při dopolední přednášce v tělocvičně a jak trefně zhodnotil kolega při besedě na Den veteránů, se nám, rodičům, moc nedaří. Ať už pro nezájem, lhostejnost, či nedostatek času, případně jakési jiné pofidérní životní hodnoty náhradní. Všichni bychom se měli poučit v tom smyslu, že nade vše má nám býti pravda, čest a láska k vlasti, i přesto, že to od nás jednou za čas vyžaduje se za ně poprat. Protože bez nich bychom jednoho dne mohli ku svému údivu zjistit,... a není k tomu opravdu daleko,... že žádnou vlast již vlastně ani nemáme...

Ale my nezapomínáme. A nezapomeneme! Kluci, kamarádi drazí a vážení, děkujeme...