Městečko duchů...
... Co se stalo v Jablonečku?...
Je to už dávno, co nám pan plk. Zdeněk Řepka vyprávěl o událostech v jedné z mnoha vesniček, která padla za oběť poválečnému budování vojenského výcvikového prostoru Ralsko a následně i jeho obsazení sovětskou armádou po roce 1968. O událostech, ke kterým zde došlo krátce po skončení druhé světové války a z nichž i dnes běhá lidem mráz po zádech. O událostech, o nichž se mnoho neví nebo nechce vědět...
Staly se? Došlo zde k tomu, co i dnes pamětníci a usedlíci vyprávějí hlasem tichým a nenápadně pomrkávají kolem sebe, jako by zde stál někdo, kdo vše tiše sleduje? A kdo? Duchové dávných dob? Duše mrtvých, které zde němě stojí a čekají na vysvobození? Vysvobození z čeho?...
Pravda je, že od té doby hledáme důvod a chvilku času pro to, se v tato místa vypravit. Najít je, poznat, snad trochu poodhalit i roušku tajemství, byť je to dnes asi již nemožné. Spíš ale vůbec jen napsat, že se zde něco stalo (kdo a co, to již konkrétně zjistit s největší pravděpodobností stejně nelze...). Ne v honbě za nějakou senzací, jichž se v poslední době účelově rojí desítky. Spíš pro klid duše... Pro klid duší...
Historie vesničky Jablonec (či Jabloneček nebo Jablonečko...) sahá až do 14. století, jak vece naučná literatura a informační servery (z nichž bych doporučil zejména https://jablonecek.webnode.cz). První zmínky o obci Gablenz bei Hühnerwasser sahají údajně do roku 1352. O historii dávné se zde ale zmiňovat nechceme, tu si čtenář může vyhledat sám výše uvedenou metodou. Před válkou měla obec kolem 400 obyvatel, ze tří čtvrtin německé národnosti. Není divu, v podstatě se nacházela na území sudetském. Jenže tehdy to lidé zatím ještě tolik neřešili, Čech, Němec, sousedé a přátelé. Stála zde četnická stanice, hospůdka, dokonce dvě školy,... dominantou obce byl farní kostel Narození Panny Marie... A ten hraje v našem vyprávění roli nejdůležitější...
Dnes v Jablonečku, tvořeném v podstatě jen jediným obývaným domem a rozpadajícími se budovami německé a české školy, jen těžko naleznete jeho bývalou slávu. Po vzniku VVP zde vznikly zejména sklady a technické zázemí ČSLA, po roce 1968 se zde usídlila „bratrská“ sovětská armáda. Paradoxně, a ponechme historii, pozadí a důsledky invaze vojsk Varšavské smlouvy stranou, právě po obsazení Sověty zažil Jabloneček svůj největší rozmach. Nikoliv do krásy, skladiště a další vojenské objekty nikdy nenahradí roubené chaloupky, domky, zahrádky, rybníček na návsi a podobně. Nicméně se zde usídlily jednotky PVO, pro něž právě v Jablonečku bylo vybudováno zázemí – ubytovna pro vojáky a jejich rodinné příslušníky...
Po roce 1991 a odkocábování sovětských vojsk, jak to tak bývá, obrátilo se vše velmi rychle v prach. Co podnikavý český člověk nedokázal odmontovat a ukrást, to rozbil. Jabloneček se stal dočasným rájem zlatokopů a zchátral...
Další jeho novodobá historie přesně odpovídá dění doby. Uprchlický tábor, vybudovaný přes velký odpor obyvatelstva, později přesunutý do nedaleké Bělé (dnes opět hojně zmiňovaný díky invazi tzv. imigrantů a jejich protiústavnímu, protiprávnímu a vlastizrádnému přijímání placenou loutkovou vládou opět přes mohutný odpor drtivé většiny obyvatelstva ČR...), vybudování mohutné solární elektrárny, bourání starých objektů,... vrtání studní a čištění prostor,... za jakým účelem? Chystá se snad nějaké novodobé osidlování, jako tomu kdysi bylo v pohraničí? Nebo zde jen vzniknou další megalomanské projekty? Hotely pro zbohatlíky, golfová hřiště pro pár vyvolených, montážní haly a skladiště pro typicky a ryze české Hjůndaje, Amazouny a podobné nadnárodní giganty, které nikde jinde na západ od Aše nikdo nechce, protože by si zastavěl úrodnou krajinu, lesy a půdu?...
O tom všem můžeme toliko polemizovat, byť asi nebudeme daleko od pravdy. Kvůli tomu jsme ale do Jablonečku nemířili...
Naše kroky zamířily po „přistání“ na nedaleký pahorek. Do míst, kde krátce po skončení druhé světové války stále ještě stál výše zmiňovaný kostelík. Nádherná stavba, z jejíž věže v dobách dávných bývaly vidět všechny hrady v okolí. Na půdu zasvěcenou Bohu, po válce a snad i během ní potřísněnou krví mnoha lidí. Ano, lidí. Nepřísluší nám nyní soudit, zda to byli obyčejní lidé, otroci, či vojáci té které strany. Nepřísluší nám hodnotit jejich viny a prohřešky, těch měl, má a bude mít každý víc než dost. Ať už zde zahynul kdokoliv, byl to především člověk...
A nebyl jen jeden... Kdybych to neviděl a nezažil na vlastní kůži, neuvěřím... Luděk je viděl a cítil, já pak až doma, při prohlížení fotografií. V místech, kde ukázal, opravdu tam stáli. Několik neznatelných postav... A to jsem ještě netušil, že o pár minut později na další z fotografií objevíme hromadu kostí...
Musíme se nyní vrátit zpět. Nejen o těch cca sedmdesát let. Stačí o pár a znovu si přehrát a poslechnout vyprávění plk. Řepky a dalších, jak jsme jej zaznamenali před pár lety na oslavách Dne veteránů v Nymburce...
„V obci Jablonné,... vojáci tomu říkali Jabloneček,... a tam byly v kostele hromady kostí... Tam jsme ve škole měli ubytování, já tam měl svoji kancelář, dole jsme měli jídelnu,... a mně dali vojáci jako těžítko,... mi přinesli lebku...“
... Co to tam bylo? Tam bejval hřbitov a kostel. A poněvadž to se zlikvidovalo, ještě za nás...
„... Ten kostel zlikvidovali Rusáci ještě v šedesátým osmým, protože prodlužovali dráhu...“
„Nech mě to dopovědět... My jsme tam byli, to byl rok asi třiašedesát. A oni mi přinesli tu lebku. Tak jsem je při nástupu poučil o úctě k mrtvejm a tak dále, a kde to našli? No, prej, támhle v tom kostele. Tak jsme tam šli a tam byly hromady mrtvol, kosti, lebky a tak dále... A jak jsem pak každej večer jezdil s tou vystřídanou jednotkou do Horní Krupé do hospody, tak jsem se tam ptal nějakýho chlápka, asi padesátiletýho... Tam po válce likvidovali ty Banderovce. Oni, jak je zajali, tak už je pak nikomu nepředali. Tak je tam zlikvidovali... A když to pak obsadili ty Rusové a likvidovali tam ty domy,... tu školu jsme postavili my, tak tu tam nechali a oni si tam udělali velitelství. Tak tam všude postavili tanky a ruskou bojovou techniku...
... A ten kostel zmizel. A já jsem tam pak byl zpátky s nadporučíkem M. a on říkal, no já jsem tam byl u ženistů tenkrát a my jsme tim strojem UŽAS (to bylo Univerzální ženijní automobilní stroj, mělo to obrovskou radlici a každý kolo hnaný elektromotorem...) ten kostel likvidovali a vozili to na prodloužení tankový dráhy. Tak já řikám, vy blbouni, vždyť tam byly stovky kostí Banderovců. No, on řiká, my jsme to jako vojáci nevěděli ale. Nakládali jsme to a vozili jsme to na to... Tak řikám, ještě se jim ty Sověti pomstili těm banderovcům, že ještě po nich jezdili...“
Místo, kde přesně kostel stával, je do dneška snadno identifikovatelné. Stále a velmi dobře jde nalézt zbytky zdí, schodiště, kusy střechy, místa, kde stávala brána hlavní i boční... Ale pod věží...
Mráz. Od hlavy až k patě, z ničeho nic. Mráz vystupující z nitra země. Blízkost smrti. Nevysvětlitelný pocit přítomnosti desítek, stovek mrtvých duší, čekajících na vysvobození. Duší, stojících v řadách za sebou, němě, s vyčítavým pohledem. Bez východiska. Čekajících na svůj osud s pocitem a vědomím, že nepatří nikam. Že nemají kam odejít, ani se kam vrátit. Svět je nepřijme a domů se vrátit nemohou. Jediné východisko pro ně je postavit se tiše a odevzdaně svým katům. A dlouhé desítky let čekat na vysvobození... Čekat na okamžik, kde jim někdo otevře cestu na věčnost...
Pokusíme se o to právě my?...
Nalezli jsme si samozřejmě čas též na prohlídku pozůstatků obou škol, jak staré německé, tak novější české. Dnes již z obou stavení jsou jen žalostné ruiny. I když je zde znát snaha o jejich vyčištění a snad znovuuvedení do původního stavu. Alespoň tak soudíme dle očištěných omítek a snah o odkrytí a opravu podlah a krovů. Jestliže se podaří tyto budovy přivést k jejich někdejší slávě, jedině dobře. Ale bude to vyžadovat ještě spoustu úsilí a peněz. A nejedná-li se o marketingový projekt nějakých zlatokopů, ale o snahu místních, tak bude třeba i notné dávky nadšení a neutuchajícího odhodlání. Nezbývá, než v takovém případě držet palce, pěsti, či fingers-crossed, aby se dobrá věc zadařila...
Fotogalerie... (včetně několika fotografií z internetu, které jsou k nalezení na serveru mapy.cz nebo na výše uvedené webové stránce, dále pak několik výřezů z Google Earth...)
Naše pátrání a snahy též nejsou u konce. A ještě dlouho nebudou. Uděláme vše, co bude v našich silách, aby duše mrtvých z kostela dosáhly svého klidu. Aby alespoň po smrti mohli tito lidé opět někam patřit. Neobjasní to všechny události, neukáže to prstem na viníky. Ale příští návštěvníci těchto míst budou se snad moci pokochat jen historií, něco se dozvědět bez pocitu mrazení v zádech. Bez pocitu, že kolem stojí duše a pozorují. Očekávají. Touží po vysvobození...
