A kdyby snad někdo měl pocit, že z toho už tak trochu blázním, tak,... se asi moc neplete. Je horko, no... Ale toho Junkerse jsme opravdu dostali. Mustang si s ním pohrál ještě ve vzduchu, provrtal mu kožich olovem, my, maquis, jsme to dodělali na zemi...
Už dávno tomu jest, co jsem poprvé prohlásil, že Dobový letecký den v Mladé Boleslavě patří k tomu nejlepšímu, co se v současné době na nebi českém děje. Jsou už jen dvě akce takového typu, které si nenechjám ujít, i kdyby padaly lokální kroupy z lokálních mraků. Nedávná Aviatická pouť v Pardubicích a zdejší Dé-eL-Dé. Osvědčená klasika, svátek letectví, oslava a potěšení pro duše aviatické. Ovšem musím zároveň dodat, že letošní ročník překvapil nás skutečně zatím asi nejvíce. Osobně nebyl jsem dalek tomu, abych zůstal stát s otevřenou pusou a bez hlesu koukat. A výt. A cintat...
Kamarád mi pár dnů předem říkal cos o vystoupení Mustangu, nicméně jsem tomu nepřikládal velkou váhu. Bude Junkers, slavná třímotorová Tante Ju, to jsem věděl od Jardy Klacka. Ten mi posléze i poslal program, kde se k Mustangu přidružily ještě Avenger a Takyzero. To už jsem ale opravdu byl zmaten a rozhodně ne sám. Viděl jsem je před dvěma týdny v Pardubicích, to ano, ale vím, kolik peněz to spolyká. Tak jsem si nedělal iluze. I když zase na druhou stranu vím, že narozdíl od jiných akcí a memoriálních air show, co kluci z MB slíbí, to v 98% případů dodrží. A Jarda neodpovídal na dotazy,... csss,... darebák...
Potkali jsme se až v sobotu ráno, přímo pod věží. Stěží jsem se mohl udržet, abych se nezeptal. „Jo, budou, ale jen proletěj...“ Hm, tak zase nic nevím. Nicméně mi v hlavě vrtá červík a říká: „Hele, bacha, něco se chystá!...“
Dorazili jsme opět v silné sestavě, já s Jackvézem tradičně jako součást fototeamu (nebaví nás jen tak stát a čučet, raději přiložíme ruku k dílu...), Míša Hajn v uniformě RAF, náš Matěj jako pozorovatel za Vlčata, malá Štěpánka, byť zatím nevlče, s námi, aby pohlídala dědu a babičku, David Klvaňa sliboval přiletět vzduchem...
Ještě pár dalších osob od nás z odbočky mělo se ukázat a také se dostavilo, nicméně jsme se nemohli setkat. Pořád jsme někde poletovali ve snaze vše zdokumentovat, jak nejlépe to bude možné. A sát atmosféru, která je pro zdejší letecké dny typická a neopakovatelná. Radost a pohodu, potěšení z létání, potěšení ze setkání s kamarády z branže...
Vlastně i my se chtěli setkat a nejen s kluky z Mladé Boleslavi. Měl jsem už dva týdny doma schované kalendáře pro Radku Máchovou a její kolegy z Flying Bulls Aerobatic Teamu a potřeboval jsem je předat. Tak jsem po celé dopoledne pečlivě vyhlížel, až přistanou. A pak zaúkoloval i Matěje. „Poslyš, synu, až uvidíš paní Máchovou, tak mi dej vědět...“ Vzal za to pečlivě ale po svém. Dle vyprávění očitých svědků vyšplhal se po úzkých schodech na věž, čapnul nebohou mistryni vzdušných tanců a dalších roztodivných špumprnáglí za rukáv a se slovy „Táta s Váma potřebuje mluvit“ ji přitáhl dolů do VIPky. Naštěstí ale paní Radka Matěje zná už nějaký ten týden, tak to brala s humorem sobě vlastním. Navečer, když bylo odlétáno, mohli jsme se pak sejít znovu s celým týmem a chvilku pokecat, předat zmíněnou zásilku a samozřejmě udělat foto na památku...
A nebylo to jediné úžasné setkání tohoto dne. Procházejíce kolem knížek byli jsme náhle vyrušeni hlasitým řevem vrtulových motorů. Proboha! Avenger!!! A Takyzero!!! A jdou na zem!!! Já toho Jardu... Zulíbám k ruměncům!!! Kluci ze Švýcarska, co létali před dvěma týdny v Pradubicích, skutečně dorazili. A sedali! Mohli jsme se s nimi tudíž opět pozdravit. A co je potěšitelné, pamatovali si nás. Tak z toho vzešlo další velké popovídání (v našem francouzsko-anglickém rozsahu, samozřejmě...) a focení a vůbec. Matěj navíc po několika minutách odhodlávání se zapojil sám svoje anglické znalosti a domluvil si autogram do knížky. Za což si následně vysloužil foto na křídle a malého plyšouna na památku. Blbost, dalo by se říci. V jeho dětských očích je to ale poklad nevyčíslitelné hodnoty. A navíc zjistil, že ta angličtina má přeci jen něco do sebe. Určitě víc, než žabžovština. Ale „Mersí boků“ ze sebe také dostal...
A my měli o zábavu postaráno. Rázem přibylo vzdušných a pozemních cílů, na které jsme se zaměřili. Samozřejmě nešlo jen o tyto válečné ptáky, s přibývajícím časem se na ploše začaly objevovat další a další vehementy těžší vzduchu (i když v některých případech ne o moc...), vzadu navíc kromě RAFáků sídlili i zástupci našich předválečných a válečných jednotek pozemních (Asi poprvé v životě měl jsem tak možnost potěžkat si v reálu skutečnou PéPéeŠku – slavný samopal Špaginovy konstrukce, jackvéz se pro změnu pomazlil s kulomety z brněnské Zbrojovky – neméně slavným ZB vz. 26, předchůdcem anglického BRENu, a těžkým ZB vz. 3O...), dále legionáři od Zborova a infanteristé z místní marškumpačky. Ti pro jistotu přijeli i s obrněným vozidlem...
První válka zde byla samozřejmě zastoupena i ve vzduchu. A to tedy opravdu důkladně. Však také místní Nadace letounu Metoděje Vlacha těch prvoválečných vran (vše samozřejmě UL repliky...) vlastní celou řadu. A jeden kousek lepší než druhý. Letos je doplnil i z Alemajnu dorazivší Rudý baron (Fokker Dr.I) a místní český Moránek s obrovskou pumelicí pod trupem. No,... takový malý Daisy Cutter. Sekačka sedmikrásek. Nebo snad řepky?...
Průvodcem mezi těmito oři byl nám pak samozřejmě gén. J. Klatzek, Commander en Chef de Corp Aéronautiqe Jungbunzlau...
Vzdušné bitvy na nebi nad Boleslaví byly také tím nejlepším a nejnapínavějším, co jsme mohli pozorovat. Samozřejmě kromě vystoupení armádních Gripenů, nebeského baletu vrtulníku Sokól, akrobacie motorové i bezmotorové, při které se tajil dech a obracely vnitřnosti, ukázek nádherných předválečných a meziválečných cvičných a kurýrních strojů, seskoků padákových myslivců i novodobých fallschimjägerů a jako bonbónek na konec i rychlostního klání mezi stroji z výprodeje obchodního domu IKEA... Já vím, je to jen chabý pokus o vtip. Ale když ty stroje z nejcennějších, letoun Metoděje Vlacha a s ním krásný Grade, skutečně jsou jakási neuvěřitelná a krásná směsice plátna, lanek a dřevěných tyčí. A navíc to křesílko, to je IMHO skutečně švédské provenience...
Teď jen doufám, že jsem na někoho nezapoměl. Schválně jsem to napsal takto, protože celý ten den byl jeden velký souvislý blok leteckých ukázek. A nebylo by slušné a spravdelivé některou upřednostnit. I přesto, že na válečné ukázky jsme přeci jenom zatížení trošku víc. Konečně, kdy tady zase člověk uvidí Takyzero nahánějící mohutný hřmící Avenger, nebo Mustang, stříbrného plnokrevníka, prohánějícího se lačně kolem břichatého neohrabaného, ale krásného Junkerse. A vyber si, člověče...
Večer jsme z toho také všichni byli totálně vyřízení. Utahaní jak koťata, upečení, neb celý den slunce pálilo jak o život, ale šťastní jak blešky v porostu místního maxipesa. Kulturní zážitek ve své třetí mocnině. Něco, co jen těžko pochopí člověk, jenž to nikdy neměl možnost zažít. Takový ten pocit, kdy se vzduch otřásá řevem motorů a ty hledíš dychtivě k obloze a nadšeně čekáš, co bude dál. A přitom ti buší srdce vzrušením. Nepopsatelné...
Matěj to večer završil ještě jedním velkým úlovkem. Na place odchytil Martina Šonku, dalšího šílence s gyroskopem, místo žaludku, a vydyndal od něj autogram a společnou fotku na památku. Ale jen houšť, Máťo. Tohle se ti neztratí...
Samou radostí neváhali jsme pak večer shodit civil a navléknout se do stylového oblečení. Tmavé kalhoty, košile, sako, čepice na stranu či baretka, do ruky stengun a hurá na Nácky. Lidé kolem chvíli sice netušili, o co se jedná, záhy jim to ale došlo. Paradoxně nejrychlěji a nejtrefněji reagovali chlapi od Junkerse. Úsměv na tváři, vítězné „véčko“ a hlasité „Viva la France!“ nepotřebovalo dalšího vysvětlování...
Jen teď doufáme, že se podaří sehnat jejich adresu. Rádi bychom jim jednu fotku poslali a poděkování za prima zážitek...
Foto – Pytlák – 1. část...
Foto – Pytlák – 2. část...
Foto – Jackvéz...
Ke stažení v původní velikosti zde:
1. část – cca 1,5GB...
2. část – cca 1,25GB...
Co dodat závěrem? Ale tak, abych se neopakoval. Nenapadá mě nic, co by vešlo do dějin jako hláška tohoto týdne (Rozhodně nic, co by konkurovalo zde zaslechnutým větám či vpravdě fantasmagorickým výplodům hlasatelovým: „V tomhle letěl děda ze Stalingradu...“ a „... je to brombardér od Gurmánu...“). Tak tedy asi jen... Kluci,... bylo to fantastické. Díky moc...
