Letouny Mnichovské války...

08.02.2014 23:45

©Jackvéz

Na velitelství 2.letecké armády ve Wiesbadenu zazvonil telefon. Sperrlův náčelník štábu lehce pobledl a vypoulil oči. Pak pomalu a jako ve snu položil sluchátko. „Pane generále,“ vzpamatoval se, „letectvo Tschechei právě bombarduje Linz.“ Generál Hugo Sperrle nevěřícně zamžikal očima. Tschechei udělali přesně to, co měl udělat on a celá Luftwaffe. Zaútočili navzdory mrakům a počasí. Věděl velmi dobře, co to znamená. Překvapení a za-skočení se nekoná a když, tak na německé straně…

 

   Není to tak dávno, co jsme si připomněli smutně proslulé výročí Mnichovské krize. Nelze tudíž v tomto díle „Co kdyby?...“ nevzpomenout na vynikající knihu „Žáby v mlíku“ od Jana Drnka. Nemohl jsem si pomoci, ten příběh je prostě fascinující. Příběh o tom, co by se stalo, kdyby československá armáda odmítla kapitulovat a namísto poslušného přijetí potupné mnichovské dohody se rozhodla bránit republiku proti všem.

   Československo se koncem třicátých let mohlo pyšnit jednou z nejlepších armád široko daleko, což už bohužel nebylo možné říci o československém letectvu. Zatímco ve 20. letech byl náš letecký průmysl na světové špičce, se soumrakem éry dvou-plošníků a nástupem moderních konstrukcí začínal zaostávat. Po zlaté éře nastala stagnace, umocněná velkou hospodářskou krizí. S nástupem agresivního nacistického režimu v Německu v roce 1933 vyvstala v Československu potřeba modernizace vojenského letectva. Nejtíživější situace byla v bombardovacím letectvu. Našim továrnám chyběly zkušenosti jak s kovovými konstrukcemi, tak se stavbou velkých letadel. Nadějný typ Aero A-300 se smíšenou konstrukcí byl stále na rýsovacích prknech. Do této situace se navíc promítl útlum a rozpočtové škrty v souvislosti s velkou hospodářskou krizí 30. let. Po v podstatě nouzovém zavedení třímotorových Avia-Fokkerů F.IX bylo jasné, že situace je nadále neúnosná a proto bylo rozhodnuto zakoupit licenci v zahraničí.

   V první řadě přicházela v úvahu Francie, která byla tehdy považována za leteckou velmoc a našeho nejbližšího spojence. Zde byly československé straně nabídnuty bombardéry Bloch MB-200 a Potez 54, zatímco nadějný víceúčelový typ Potez-63 nebyl doposud zralý pro sériovou výrobu. Československá delegace nakonec doporučila Ministerstvu národní obrany za-koupení licence pro těžký bombardér Bloch MB-200, především proto, že celokovový MB-200 snášel parkování pod širým nebem na polních letištích lépe než Potez 54 se smíšenou konstrukcí. Nebyla to nejšťastnější volba, ale nic jiného v dané kategorii v danou dobu na výběr nebylo. MB-200 byl typickým představitelem francouzské konstrukční školy z přelomu 20. a 30. let. Jednoduchost konstrukce se projevila hranatějšími tvary a z toho vyplývající nízkou rychlostí. Prototyp poprvé vzlétl v červnu 1933, v roce 1934 by zaveden do výzbroje francouzského letectva. Typ byl v podstatě zastaralý už v době svého vzniku a tak rychle ztrácel bojovou hodnotu. Licenční výroba v Československu se rozběhla v roce 1935, celkově bylo vyrobeno 208 kusů ve Francii a dalších 124 v ČSR.

   V období mnichovské krize byly Blochy už beznadějně zastaralé, a ačkoliv Luftwaffe z roku 1938 ještě zdaleka nebyla tou Luftwaffe z roku 1939 a její modernizace se teprve rozbíhala, přesto by MB-200 první dny války nepřežily – což se koneckonců potvrdilo ve Španělsku. V Drnkově románu Žáby v mlíku – historické mystifikaci na téma „ČSR nepřijala Mnichov“, se velení čs. letectva zachovalo jedině logicky a nasadilo těžké bombardéry hned první den války.

 

„Velení čs. letectva souhlasilo s překvapivými nálety těžkých bombardérů na Linec a další cíle při Dunaji, protože operační oddělení předpokládalo jejich brzké zničení již v prvních hodinách či dnech války. Těžké, pomalé a velké stroje nebylo možno dost dobře schovat či zamaskovat tak, jako malé a pohyblivé stíhačky. Tyto stroje by leteckou ofenzívu nepřítele tak jako tak nepřežily a takto, při včasném nasazení, mohly dosluhující a ke zkáze předurčené obludy přinést ještě užitek…“

   Model na prvním snímku představuje letoun Aero MB-200 od 85. těžké bombardovací letky, dislokované v Německém Brodě. Jedná se o reálný stroj od skutečně existující jednotky, v podobě těsně po mobilizaci se zamalovanými plukovními znaky. V reálné historii si nezabojoval, zůstal uzemněn a stejně jako ostatní výzbroj naší armády padl o půl roku později do rukou okupantům. V Drnkově fikci se dočkal důstojnějšího osudu – 1.října 1938 se zúčastnil náletu na nádraží v Linci a při zpátečním letu svedl souboj s německým Messerschmittem Bf-109D, který skončil 1:1 – sestřelen byl jak Messerschmitt palbou palubních střelců, tak napadený bombardér zásahem pilotní kabiny.

   Model Blochu MB-200 vyrábí v měřítku 1/72 firma Kopro, dříve Kovozávody Prostějov. Čtvrt století staré formy podstoupily výrazné omlazení a model byl podstatně vylepšen. V současnosti jsou dostupné jak původní výlisky ze socialistické éry na aukčních serverech, tak vylepšený model doplněný odlévanými díly v e-shopech.

   Druhý model už je čirá fikce, založená na předpokladu že se Stalin rozhodl bez ohledu na momentálně sníženou bojeschopnost Rudé armády v důsledku probíhající vlny čistek jít za hranice spojenecké smlouvy a poskytnou Československu materiální pomoc bez ohledu na postoj Francie a Velké Británie (ve skutečnosti byla sovětská po-moc vázána na pomoc Francie). V podstatě se dal předpokládat obdobný scénář jako za války ve Španělsku, kdy SSSR zůstal oficiálně stranou, ale podporoval bojující stranu především materiálně.

 

   Kapitán Nikolaj Petrov vypadal ještě o poznání starší a nemocnější, než mužstvo. Zvedl udiveně hlavu a stěží potlačil výraz překvapení. „Kde se poflakujete, Volfe? Skoro jsme dostali Německo na kolena a vy u toho nejste…“ Miroslav předpisově zasalutoval a nadechl se. Velitel právě zaniklé letky ho však nepustil ke slovu. „To nám budete vyprávět později. Teď si najděte nějakou díru, kam se schováte, až zase přiletí, aby se nám pomstili za to, jak jste jim rozkopali ty hračky v Linci. A až odletí, tak rychle spravit aspoň jednu dráhu. Večer tady přistane autobus a balíme to.“ „Kam?“ vydechl Miroslav, který se náhle lekl, že by velitelova slova mohla znamenat československou kapitulaci. „Košice,“ mrkl kapitán a jeho obličej se náhle rozjasnil. „Přišly ty ruský aeroplány. Prý stovky letadel. Samé Raty a Antky. Potřebujou tam každýho, kdo udrží knipl. Bude z vás stíhač. Do týdne jsme ve vzduchu. Necháme nácky, ať si ty kolejničky opraví a pak jim je rozkopeme znovu!“