Leteckých učitelů král...

16.02.2012 01:23
... Malé povídání o Václavu Bäumlovi...

©Pytlák, Malej Pytlák
 
V první den tohoto roku (1. 1. 2012) oslavil náš kolega, pan Bäuml z Vrchlabí, úctyhodné devadesátiny. Snažil jsem se jej při té příležitosti navštívit, avšak v obou případech vyšlo to zhruba s měsíčním odstupem. První návštěva navíc byla jen krátká, víceméně seznamovací. Až teď, v polovině února, kdy celou naši rodnou hroudu pozřel ponejprv arktický mráz a poté ji zavalila mohutná bílá kalamita, měl jsem čest strávit s tímto úžasným člověkem a jeho milou paní několik nezapomenutelných hodin, vyplněných vyprávěním, dokumenty, fotografiemi,... kávou a bábovkou,... létáním... Zkrátka, takový malý letecký svátek, dalo by se říci...



Do Vrchlabí na předem domluvenou návštěvu, vyrazil jsem však nikoliv sám. Doprovázel mě Luděk Kučera (Siky...), kamarád a kolega z Odbočky 30. Měl přijet i Jarda Klacek, z pracovních důvodů však musel na poslední chvíli odřeknout. Sešli jsme se tudíž jen ve dvou. Ve Vrchlabí na parkovišti před kostelem. Já dorazil takříkajíc přes kopec "z Trautenberkova", Siky až ze vzdáleného města, jehož slávu světem Škůdka roznesla. Ještě pak vyhrabat se nahoru sněhem na kopec a...
Manželé Jiřina a Václav Bäumlovi nás již očekávali. Konečně, měli jsme drobné zpoždění, příroda byla zkrátka silnější. Ale vyřešilo se to omluvou a úsměvem. Poblahopřáli jsme pak našemu kolegovi dodatečně k významnému životnímu jubileu, za sebe, za Odbočku 30 a konečně i za Svaz letců, jež zaslal naším prostřednictvím pěkné blahopřání, předali jsme symbolický dárek a pár dalších věcí (Zpravodaj, Bulletin a podobně...),... a pak už... usadili jsme se v malém útulném obýváku v podkroví a přenesli se ve vzpomínkách o desítky let zpátky...

(pozn.: Následující řádky, týkající se většinou života a kariéry p. Bäumla, vytvořil coby samostatnou vědeckou práci můj desetiletý syn Matěj – zvýrazněno. Dovolil jsem si je posléze doplnit o pár vzpomínek a konkrétních zážitků...)

Pan Václav Bäuml se narodil 1. 1. 1922 ve vísce Lipí v okresu Plzeň-sever jako prvorozený syn hajného a měl ještě dva mladší bratry. Základní školu vychodil v Manětíně a poté vychodil čtyřletou měšťanskou školu v Plzni. V letech 1937-1940 se vyučil strojním zámečníkem...
VB: " Jsem vyrůstal v hájovně, čistej vzduch... severně nad Plzní,... Manětín, Královice,... jmenovalo se to Libeno. To byla jediná hájovna tam v těch lesích. Ohromný lesy jsou tam v tý oblasti. A taky tam byla střelnice. Lítali tam střílet, k Manětínu..."

V roce 1938 se kvůli zhoršující mezinárodní situaci zúčastnil akce 1000 nových pilotů republice, pořádané Masarykovou leteckou ligou. Přihlásil ho kamarád Stanislav Plzák, sám později bývalý letec RAF (padl v boji nad Kanálem). Po absolvování teoretického výcviku a pak i praktického na jaře 1939 měl nastoupit do 2. ročníku leteckého dorostu v Prostějově. To však překazila německá okupace v roce 1939...
VB: "... V Plzni jsem se potom vyučil. Bydlel jsem u strejdy, ten měl dceru a ta chodila s nějakým Plzákem. On pak byl taky v zahraničí, padnul, byl sestřelenej nad Kanálem. Standa Plzák..., ten mě vlastně k tomu načnul. On měl přátele u aeroklubu, Západočeskýho v Plzni, tak já tam samozřejmě chodil. No, byl jsem tam. Nelítali jsme, že jo, uklízeli jsme tam, prostě jsme byli u letadel. Až teprve potom, to už bylo v třicátým osmým roce, když byla ta akce 1000 pilotů, tak jsem se do toho taky přihlásil. Přes zimu byla teorie a na jaře se mělo začít lítat. Jenže pak přišli Němci..."

V letech 1940-1943 absolvoval průmyslovou školu pro letectví a aerodynamiku v Mladé Boleslavi. V letech 1943-1945 byl pak totálně nasazen v Škodových závodech v Plzni...
VB: "Lítat se samozřejmě nedalo. Tak mi strejda našel místo strojního zámečníka u firmy Rudolf v Plzni, no tak jsem se tam vyučil. Mezitím jsem chodil na to letiště tam,... ono se tam mohlo chodit, ale lítat jsme nemohli...
... Potom jsem se dozvěděl, během okupace, že je v Boleslavi letecká průmyslovka. Tak jsem se tam napsal, oni mi poslali, že se můžu dostavit k přijímačkám. Tak jsem tam jel. Ale teď byl problém, to bylo v závěru okupace, že mě nepustí. Že chtěj, abych byl ve výrobě. Ale náhodou jsem bydlel u pani Vávrový, to byla napůl Češka a napůl Němka. A ona byla zaměstnaná na pracovním úřadě německým v Plzni. Tak říkala, počkejte, Václave, já to zkusím, jestli byste dostal tu propustku, abyste moh lítat. No, měl jsem štěstí. Tak jsem dostal tu pozvánku, vzal jsem kufr a mazal do Boleslavi...
No, tak jsem se tam dostal. Oni nám pak tu školu sice zavřeli, za dva roky. Ale byl tam učitel, nějakej pan Svatoň. A to byl už za první republiky plachtař. No a já jsem prostě na něj furt dorážel, že tam za barákem je starej kluzák v dílnách. Tak povídám, mohli bysme ho dát do rychtyku a mohli bysme ho zkusit támhle na Radouči a já bych zkusil s nim tohle. A on povídal, že to nepůjde, to bude problém a tak. Ale já na něj pořád tlačil. Až nakonec jsme vzali partu kluků, vyndali to, spravili, kaseinem sklížili, že jo, pak jsme to odtáhli na Radouč... My jsme nidko nelítal, že jo. Ale šel s náma ten kantor. My jsme měli to lano, tam vzadu byly ještě ty kleště, kde se to pouštělo,... tak jsme tam dělali smyky. Bylo to slyšet, jak se to natahovalo, že to práská, že to má tah. Tak on to vypnul a dělali jsme smyky. Ten kluzák je tam možná dodnes, já nevim...
Potom po válce, první co bylo, že jsme s těma klukama šli do Letova, tam byly Arada 396. Normální Arado byla 96, to bylo kovový. A todleto byly 396-ky a ty byly dřevěný. Plnej hangár jich tam byl! Jsem povídal, bysme jedno potřebovali. Tak jsme to tam s tím vedením projednali, že si jedno můžem vzít do školy. Tak jsme si sehnali náklaďáček, zajeli jsme tam s partou, chtěli jsme tohle, zapřáhli jsme ho, křídla jsme sundali, takhle jsme dali ocas na korbu a táhli jsme ho do Boleslavi... Si pamatuju, ono to mělo třecí ložiska, ne kuličkový, třecí. A jak se to hřálo, tak se z toho kouřilo a my to museli polejvat vodou... To tam je určitě do dneska na tý škole. Dřevěný Arado, 396..."


Roku 1946 dokončil studium na průmyslové škole. Téhož roku 2x žádal o přijetí do školy leteckého dorostu v Prostějově, ale kvůli jeho "vysokému" věku (24 let) nebyl přijat. Roku 1946 započal plachtařský a motorový výcvik, který ukončil roku 1948.
VB: "Pak byly po válce, ve čtyřicátým šestým, ohlášený plachtařský kurzy. Hodkovice a Raná. Tak jsem se do těch Hodkovic přihlásil, poněvadž to bylo blíž. Tam jsem si udělal "áčko" a "béčko". Tam bylo nahoře to letiště, to měli ty Němci, tam byl hangár ještě plnej Messerschmittů, beden tam bylo, těch motorů, Jumo a tak, co měli, že jo, moře. Si pamatuju, jak jsme tam lezli do toho hangáru, vzali kliku a roztáčeli jsme setrvák,... a jednou se to roztočilo a ta vrtule sekla do druhýho do křídla. Tak jsme mysleli, že z toho budeme mít průser. Ale nic se nestalo, ono to tam bylo jako kořistní... Tak tam jsme po válce lítali...
Tam jsem si prvně říkal, že se na to vykašlu. Jsme tam měli instruktora, ten to vždycky vytáh nahoru, až jsme mu viděli hlavu zezadu. Tak jsem si říkal, takhle to nikdy dělat nebudu. A já jsem tam lítal, dole lítali kluci ty "áčka" na takovejch boulích,... a já tam přistával a slyšel jsem je, jak říkali, hele, ten krásně přistál. Tak jsem k tomu pak získal důvěru a začlo mě to bavit..."


V letech 1948-1951 dělal plachtařského a motorového instruktora v Rané, kde byl jmenován vedoucím, poté v letech 1951-1952 dělal instruktora v Kralupech nad Vltavou. Roku 1952 se oženil, jeho ženou se stala jedna z žaček z výcviku na Rané.
VB: "No, pak jsem šel na Ranou. Tam jsem si dělal to "céčko", to byl let a zatáčka od svahu, s Bejbinou. Tak jsem udělal tohle a protože tenkrát byla bída o instruktory, tak se mě zeptali, chtěl bys tady bejt jako pomocnej instruktor? Dostaneš stravu zadarmo a ubytování. Povidám, samozřejmě. A vykašlal jsem se na školu, už jsem dál nešel. Pak jsem udělal normálního instruktora, po určitejch zkouškách...
Jednou jsem tam odstartoval s Vážkou, byl jsem na ní už přeškolenej, vytočil jsem asi 1800 a řikam si, udělám přelet. Tak jsem to vzal směrem na Chomutov, že jo, sem si řikal, poletím, dokud to pude. Že jsem přeletěl hranici, to jsem nevěděl. Koukám, černý krávy, to už jsou asi Němci. Poněvadž u nás černý krávy nebyly. Tak jsem tam přistál u Zwickau. Tam byl takovej cvičák. Přijeli pro mě policajti německý, rusáci tam byli tenkrát jako okupační armáda. Tak mě odvezli, Vážku hlídali... Byl jsem tam tenkrát přes tejden. Pak dokonce rádio volalo, že se ztratil pilot jeden, mohl udělat krach... Tak jsem tam byl asi přes tejden, než mě vrátili domů. Potom jsem byl na tom komandu ruským, tam mě odvezli asi ve tři ráno, tak jsem ta seděl a nic jsem nedělal. Pak tam přišel ten komandýr a řek mi, abych šel do parku a abych se procházel, aby mi to líp uteklo. Tak jsem se procházel a samozřejmě najednou hlídka. A co že tam dělám. Tak říkám, že to mám od komandýra povolený. On mě přived zpátky k tomu velitelovi, ten ho seřval a zas prej jdi a choď a choď a choď. Tak jsem pak měl volno... No, potom konečně sehnali náklaďák, nějaký matrace, Vážku jsme rozebrali, dali jsme jí na ten náklaďák, obložili matracema, křídla takhle,... Vážka byla dlouhá, přesahovala daleko, že jo,... a dali nám jednoho vojáka s sebou, teda dva. Jednoho k řidičovi a jeden byl nahoře. A jeli jsme k hranicím. No a samozřejmě, jak měl ten automat takhle, tak mi tam prorazil díru, protože to bylo plátěný. No, ale že to spravíme, že jo. No a pak u Vojtanova, tam mě předali, tam přijeli s našim trasproťákem a předali mě zpátky. No a tak jsem si udělal stříbrný, no. Poněvadž jsem měl vejšku a přelet..."


V roce 1952 nastoupil na místo vedoucího leteckého výcvikového střediska Brno – Medlánky, kde pracoval až do roku 1955. Od téhož roku až do roku 1962 sloužil ve funkci náčelníka Ústřední letecké školy ve Vrchlabí (ÚLŠ)...
Na podzim roku 1957 absolvoval 1. vojenské cvičení na letišti v Klecanech. Od 23. 10. do 12. 11. zde stačil při 21 startech nalétat celkem 8,25 hodiny na strojích K-75 a Ae-45. Zajímavostí je, že v té době zde též působila tzv. 2. dívčí letka. Druhé vojenské cvičení na letišti Milovice-Mladá odlétal na jaře 1960. Letecký výčet za necelá dva týdny od 17. 3. do 23. 6. činí 21 startů a nálet 4,5 hodiny na L-60 Brigadýr...

VB: "To byl ten hornoplošník, s kterým se dělaly vleky a tak, nebo výsadky. Ten byl zase,... v terénu, protože jsme s nim přistávali na polích, kde přistál větroň,... tak byl háklivej na to, že šel na záda. Tak tam se muselo zase, když se přistávalo, když přitáhneš vejškovku, tak nechat plyn, aby ho držela. Jak se povolila, tak přibrzdil, tak se opravdu moh octnout na zádech. To se taky stalo..."

V roce 1962 započala jeho tříletá anabáze po spřáteleném Vietnamu. Pomáhal při výcviku a založení ÚLŠ v Hanoi, cestoval po letištích a pomáhal některá uvést do provozu, zařizoval různé organizační záležitosti, materiální a technickou pomoc a podobně. Vše pod záštitou Ústředního výboru pro tělovýchovu a sport. Létal zde na větroních L-13 Blaník, protože větroně jiných typů by zdejší meteorologické podmínky nevydržely, z motorových pak na letounech Zlín Z-226, Jak-12, Aero Ae-45 a na Andulách (Antonov An-2). Na bezmotorových L-13 ve Vietnamu nalétal 70 hodin, na ostatních výše jmenovaných pak dalších 272 hodin, vše celkem při 226, respektive 784 startech a přistáních...
VB: "To mám deník z Vietnamu, to mám od začátku, co jsme tam byli... Jsme tam učili lítat ty,... jsme tam zaváděli takovou školu ústřední, plachtařskou i motorovou, jako tady jsme měli. Tak jsme je tady měli na výcvicku, piloty, asi jedenáct, a taky mechaniky. Ty tam potom šli zpátky, jsem je vlastně potom používal jako instruktory. No a,... tam to bylo taky zajímavý, no... Jsem si každej den psal, co jsme dělali... Jsem tam byl vlastně tři,... tři vánoce jsem nebyl doma...
Severní Vietnam, tam jsem byl na všech letištích. Na jihu ne, tam jsme nemohli, ale na severu jo. Jsem potom měl takový potvrzení, že jsem ty letiště byl zkontrolovat, že jsou schopný a tak dále, že jo. Některý byly, některý byly rozoraný, měli tam nasetou už rejži. Převážně Francouzi měli letiště, kde měli asfaltový dráhy, Japonci, když tam potom přišli, ty měli zase spíš travnatý, že jo, a ke konci potom udělali jedno letiště s betonovou dráhou vedle Haiphongu na takovým ostrůvku,... to bylo pěkný tenkrát letiště, ale se nepoužilo. Dál pak stavěli Číňani severně od Vietnamu, to maj i dneska, ale to oni říkali vždycky, že už ho staví pět let a pořád nebylo hotový. Podzemní hangáry, že tam jsou a tak dále a tak dále, no... To už čekali, že budou válčit, tak dělali podzemní. Hrozně dlouho to stavěli, no...
Měli jsme tam Trenéry, ty Zlíny, že jo, těch tam bylo asi dvanáct. A pak Blaníky. Ty kovový. Poněvadž jináč to ani nešlo. To přišlo v bednách, vždycky to tam stálo v řadách, ty Blaníky,... tak oni rozebrali tu bednu, každej hřebík vyndali, to měli hromadu těch hřebíků, ty schovávali, narovnávali je, protože tam žádný hřebíky tenkrát neměli..."
JB: "No a tenkrát když odjížděl, tak akorát začali Hanoi bombardovat..."
VB: "No, to bylo,... nic a najednou rány, šrapnely, Američani přilítli nebo tak, no... A jednou jsem přišel v poledne,... poněvadž to jsme měli volno až do dvou hodin,... buď jsme hráli volejbal, nebo něco, a pak jsme jeli na letiště,... a najednou slyšim nějakej zvláštní zvuk na okruhu. Povidam, to neni naše mašina, to neni Trenér. Koukám a ona to byla ta T-osmička americká. Přijedeme před hangár, že jo, vidim, že sedá, no, roluje takhle k hangáru,... řikam, to je divný, tomu tlumočníkovi. To není naše mašina, to je americká mašina. A má znaky tý, vedle, Kambodži. On tam ulít pilot a přilít... A já jsem pak s tou mašinou přelítával z Hanoie do Haiphongu. Ten Haiphong bylo takový pololetiště vojenský. Protože, oni nesměli mít žádnou zbraň, podle ženevskejch dohod. Tak jen cvičili... Ale když jsme třeba letěli do toho Dien-Bien Phu, tam bylo takový středisko,... tak tam najednou vidím, v džungli vysekaná taková paseka a samý pásový vozidla. Protože to tam Rusáci dodávali, že jo, aby to tam měli... se připravovali na to... Ráno vždycky přišel ten jejich politruk a že dneska ráno zase přešla jedna divize do Jižního Vietnamu... Od Hue to bylo rozdělený. A oni to tam tahali po těch svazích..."

Krásných vzpomínek na pobyt ve Vietnamu, jak je vidět, zůstalo panu Bäumlovi plno, bylo by toho na dalších několik stran. Však si doposud s některými známými odtamtud sem tam píše. Samozřejmě byly i vzpomínky horší, například na zmíněné bombardování Američany, přeci jen zde pobýval v době nechvalně proslulé Vietnamské války. Ale každopádně na tuto dobu vzpomíná rád a má spoustu zajímavých fotografií, článků i upomínkových předmětů. Včetně například tradičních místních příborů – dřevěných hůlek. Inu, člověk si většinou raději pamatuje ty věci příjemné, než ty zlé...

Po návratu z VDR v letech 1964-1970 byl opět náčelníkem ÚLŠ ve Vrchlabí...
Co se sportovních úspěchů týká, jmenujme jen některé. Roku 1955 byl na leteckém dni ve Vídní jako vlekař větroňů. Roku 1958 zúčastnil se převleku dvou větroňů za Ae-145 na trase Praha-Moskva a zpět na letecký den tamtéž.O tři roky později utvořil rekord na 3 km bázi do 1 000 kg na letounu M3 Bonzo rychlostí 271,8 km/h. V roce 1969 získal diplom Paula Tissandiera za více jak dvacetiletou práci v letectví...
Jako naprostá většina občanů tehdejšího Československa ani on nesouhlasil se vstupem armád Varšavské smlouvy a následnou okupací. Pro svůj nesouhlasný postoj byl roku 1970 vyloučen z KSČ a propuštěn ze Svazarmu. Absolvoval výcvik pilota zemědělského letounu (v Kunovicích) a do roku 1978 pak působil na letounech Z-37 Čmelák u STS Toužim a STS Dvůr Králové nad Labem. V zimních měsících pracoval zde jako opravář-automechanik...
30. 6. 1978 odešel p. Václav Bäuml do penze.
Nicméně i poté věnoval se letectví. Například jako pilot ultralehkých letadel. Ale to až po sametové revoluci v letech 1993-1999. Mezitím stihl vystřídat několik nepříliš leteckých povolání – pracoval jako topič, řidič fekálního vozu, zámečník, skladník, pomocný stavební dozor, dělník na pile. Letectví však zůstal věrný až do dnešních dnů...

Tolik, řekněme, suchý výčet činnosti našeho v současnosti nejstaršího člena, kolegy a kamaráda, tak jak jej náš Matěj zpracoval. Za svoji předlouhou kariéru leteckou, alespoň dle dokumentace, kterou jsme mohli prostudovat, nalétal 710 hodin (5300 startů) na bezmotorových strojích, 10300 hodin (56300 startů) na motorových strojích. Včetně několika typů, u nichž byly místo podvozku namontovány lyže, což ale zde v horách není až takovou zvláštností. Takovou raritou však je, že mezi tyto stroje patřila i známá dvoumotorová Morava (L-200)...
VB: "... No jo, na lyžích, to se tady lítalo každej rok. Na Moravu, to jsme zkoušeli. To tady byli z fabriky, z Kunovic, že to zkusíme. V sólu to šlo, ale naložená v žádným případě. Totiž, oni ty lyže udělali takový dutý, bych řek, a byly proto hodně těžký. Ona ta dráha tady má jen 850 metrů a to nestačilo. Ono by se to bejvalo třeba odlepilo až těsně na konci a pak by zase byl velkej odpor na to stoupání. Ale v sólu to šlo...
Čáp byl bezvadnej nebo Anka,... An-dvojka. A Trenér taky. Oni lítaj konečně i teď. Cessna třeba, ta tady bezpečně odstartuje...
Na těch lyžích je ten start trošku delší, no. Ale přistání je zase hodně krátký. Samozřejmě záleží na sněhu, na druhu sněhu. Když bude těžkej, bude to horší..."


Absolvoval též 3 seskoky padákem. Navštívil více než stovku aeroklubových a ostatních letišť v Československu, tedy prakticky každé, jež tu ve své době bylo. Vyjmenovat všechny z těch zhruba 120 typů letadel, které prošly jeho rukama, vyžádalo by si dalších několik stránek textu, proto doufám čtenář promine, když tento soupis vynechám. Zkrátka, co mělo v té době křídla, s tím pan Bäuml brázdil vysoké nebe nejen nad rodnou vlastí
Členem Svazu letců se stal 28. 5. 1990...

Nedalo mi to, abych se nezeptal paní Jiřinky, jaký učitel její muž byl. Neb je nám známo, že byla kdysi na Rané jeho žákyní. Zavzpomínala s úsměvem a s humorem, což i pan Bäuml místy vtipně glosoval...

JB: "Přísnej. Já jsem se ho hrozně bála. Ale ne jenom já, i ty chlapi se ho všicky báli. A já jsem tam měla i průšvih. Jak se tam lítalo, tak se muselo vždycky jako po svahu a ven a ne takhle, do svahu a je to smrťák. A já právě šla do svahu. Já jsem to náhodou otočila hodně, takže jsem ten svah jenom olízla a sedla... Instruktorovi vynadal, že mě vůbec pouštěl...
Pak mě instruoval a pak, když mě táhnul, tak mi zase řekli, ten instruktor, ty nejseš tak moc těžká a je to lehký na předek. Tak, prosim tě, musíš hodně potlačit, jo, a držet to. No, tak já to potlačila, to jsem měla start na tom,... no a to jsem se pak učila na tom svahu,... to jsem potlačila a vidím, že Čáp se zvednul a já pořád lyží po zemi. Tak jsem si řekla,... malinko si přitáhnu... Takže jsem přitáhla a vylítla jsem hned nahoru... Teďka on zůstal zase dole a já byla moc vysoko. Tak jsem zas potlačila... Já jsem se dotkla země... No a samozřejmě, když jsem se dotkla, tak jsem potlačila víc. A pak už jsem lítala, on mě vypnul..."
VB: "Já jsem právě koukal do zrcátka a vidím, jak si ťukla o zem a lítaj z ní třísky. Tak jsem jí samozřejmě hned vypnul, otočil, že jo, a..."
JB: "A já sedla mezi panáky, prohlížím to a říkám, je to dobrý. Jenže ono to bylo v měkký půdě a ta lyže byla rozbitá. A i ten spodek, i když jsem tam měla to závaží a to tam zůstalo, ale ten spodek tam nebyl... Tak jsem tam musela zůstat, do dílny a dělat..."
VB: "No, to jsme tam měli dílnu a to si pak žáci opravovali po sobě... To byla taková taktika. Oni tam byli dva truhláři, ale ty žáci, aby viděli, jak se to opravuje. To se lepilo, to byla tenkrát všechno překližka, lepilo se kaseinem, že jo..."
JB: "No, já jsem tam byla, ale to jsem řekla klukům a já jsem šla v pohodě do kanceláře a dělala jsem nějakou práci v kanceláři...
VB: "No, to bylo tvrdý tenkrát. Ono jenom tahat to do toho sedla. To byla aná, víte, jak to tam vypadá, že jo, to se tahaly ručně ty kluzáky. Tak všichni makali. Přišli a nahoře jazyk vyplazenej... Pak to teda vytlačili a dvacetiminutovej let, nebo ani ne... To už dneska neni..."
JB: "No, takhle jsme se právě poznali. A já jsem řikala, kdepak, já si ho nikdy nevezmu. Jednak je starej a... Já si ho nikdy nevezmu... Pak jsme potřebovali, poněvadž jsme dělali v Bubovicích letiště, tak jsme potřebovali letadla. Tak mi říkali, podivej se, ty znáš toho Bäumla, má na starosti rozdělování letadel. Zkus ho sem pozvat a nějaký to letadlo, aby sem jako přidělil. No tak jsem mu řekla, až pojede do Plzně, tak aby se přes ten Beroun stavěl...
No, tak se pak stavěl a... Tim pádem jsme začali něco mezi náma, ale spíš, abych získala letadlo, ne abych získala jeho..."
VB: "To na mě ušili boudu. Kdybych to tenkrát věděl. Bych vám nedal ani glajtra... "
JB: "No jo, ale pak tam přiletěl za nějakej čas, my jsme ještě nic nedostali, tak jsme tam naseli myslím slunečnice, nebo co... A on zase musel odstartovat, protože tam nemohl sednout..."
VB: "Oni si zasejou na letišti slunečnice a já tam měl přistát, že jo. Tak jsem do toho prásk a sed jsem na Točný. No, ono se to tenkrát takhle dělalo, no..."


Přišel čas "vypálit zelenou světlici" a rozloučit se. Ty zhruba tři hodinky, jež jsme spolu ve čtyřech proseděli, byly naprosto neuvěřitelné, naplněné spoustou nádherných a zajímavých vzpomínek. Konečně, snažil jsem se některé z nich zařadit do předchozího textu. Odjížděli jsme s počínajícím soumrakem s pocitem naprosto skvěle využitého odpoledne a nezapomenutelného zážitku...

   Pár zajímavých obrázků...
 

  Teď nezbývá, než se těšit na teplejší období, bychom životní silou a dobrou náladou překypujícího Václava Bäumla a jeho paní Jiřinku mohli opět navštívit. A také doufat, že oběma zdraví dovolí vypravit se na každoroční valnou hromadu naší krásné Odbočky 30, hrdě se pyšnící nejen takovýmito členy, ale zejména čestným názvem hrdiny bojů na západní frontě, pana generála Karla Mrázka, DFC, DSO...