Legendy nad Prahou - 2. část...
... Air Show Praha-Kbely 2015...
Kdysi, před téměř čtvrt stoletím, opouštěl jsem brány kbelského letiště s nadšením z právě prožitého leteckého dne (asi největšího, jaký jsem kdy do té doby i do budoucna zažil...), ale i se smutkem, že zde možná nic podobného již nespatřím. A hle! Polovina června roku dvoutisícího patnáctého a já opět překračuji hranici mezi ulicí a letištěm, bych spolu s ostatními kolegy, kamarády a tisícovkami dalších návštěvníků opět spatřil nebe plné legend...
Páteční návštěva Evropského festivalu aviatiky, jak by zněl asi v přímém překladu název této zajímavé akce, byla jakousi předehrou. Přípravou na sobotní celodenní maratón pod rozpáleným pražským nebem, plný zajímavých a krásných zážitků, přátelských setkání, milých a nečekaných překvapení a spousty dobře odvedené práce, především ze strany pořadatelů a účinkujících. Po odpoledni ve společnosti Vítězslava Nohela byl před námi den s přáteli z několika bratrských odboček Svazu letců ČR – z pražské „Šestadvacítky“ a žatecké „Čtyřiadvacítky“. A samozřejmě s kamarády a kolegy z naší „Mrázkovi legie“. Příjemný den v rodinné atmosféře, který je pro nás příslibem, ale i poučením. Příslibem toho, že si podobná setkání na tomto letišti budeme moci užít i v letech příštích. Poučením, neboť vždy je co zlepšovat. I když v případě sobotního Air Show, musím říci, byla nasazena laťka velice vysoko a z pohledu mého osobního se vše vydařilo naprosto skvěle. To přijde ale až s menším odstupem, až opadne ta první a největší dávka euforie...
Předem domluvený sraz všech účastníků ze strany Svazu letců ČR na devátou hodinu ranní byl všemi dodržen, menší problémy způsobilo jen přesné určení místa setkání. Označení „hlavní vchod“ je pro příště nutné specifikovat blíže, neb se dalo užíti v několika různých smyslech. Nicméně, drobný zmatek tímto způsobený (kaju se a příště zlepším...) byl poměrně lehce napraven. Navíc bylo vše nastaveno tak, že pozdě příchozí mohli si vyzvednout vstupenku na své jméno u pokladny. Nic pak už dále nebránilo všem, aby se s nadšeným očekáváním ponořili do víru událostí...
Jedním ze stěžejních okamžiků celého dne, byť k němu mělo dojít a došlo na samém jeho počátku, byla autogramiáda, v jejímž průběhu bylo přichystáno předání medaile Za zásluhy SLČR kolektivu královehradeckých borců, kteří zrekonstruovali a přiletěli předvést československý MiG-15UTI. Nemnozí tušili, že se nejedná o medaili jedinou. Dalším z oceněných, pro nějž to mělo být jedno takové malé překvapení a vyjádření díků za celoživotní práci, byl totiž dlouholetý člen naší odbočky, bývalý revizor, kolega a kamarád, plk. Jenda Vlčko. Když si jej posléze plk. Olda Pelčák z pozice předávajícího vyvolal z davu, i přes nespornou snahu vypadat statečně nemohl jmenovaný skrýt překvapení, v oku se zaleskla i slzička dojetí. Není důvod, Honzo, však si to zasloužíš plnou měrou...
To byla taková drobná oficialita na samý začátek. Poté již mohli jsme se plně oddat krásám létání a jiným činnostem libým Bohu. Prohlídce vystavených strojů, pakliže to ten který z účastníků zatím nestihl, nakukování do stánků, co jich jen v prostoru pro návštěvníky bylo, doplnění energie v jednom z mnohých občerstvení, či nezávazné a přátelské konverzaci. Především ale tomu létání, bez nějž by přeci letecký den nebyl leteckým dnem...
Kajícně přiznávám a velmi mě to mrzí, že jsem díky plnění společenských povinností, jak se honosně nazývá posezení s kamarády z naší i ostatních odboček, nebo družný rozhovor s velitelem Vzdušných sil AČR či vojenským přidělencem Ruské federace v ČR, doslova propásl některé letové ukázky. Především zahajovací průlet dvojice čáslavských Gripenů s místním kbelským Challengerem. Jinak jsem se ale snažil nepřijít o žádné vystoupení pod pomalu se zatahujícím nebem. A sem tam i něco nafotit, i když zejména v případě vzdušných ukázek je kvalita díky nedostatečnému vybavení, řekněme, pofidérní. Nicméně pan generál Štefánik, vítající účastníky air show přímo z paluby kroužícího Zlínu a posléze opouštějící (až na zemi!) jeho palubu mi neunikl. To, co se odehrávalo poté, byl hotový vzdušný koncert. Symfonie pro vrtule, motory, mraky, slunce, vzduch a lidskou duši. Ladně oblohou plující Spitfire a Trojan, mohutná Mi-17, mixující vzduch svým širokým rotorem, Bücker Jungmann, předvádějící hotové baletní vystoupení, podkreslené bílou stuhou dýmovnice,... bzučící vrtulníček AS-350, mávající kolem sebe čtyřkolkou v podvěsu, a hned po něm burácející bitevník Mi-24, tančící svůj dračí tanec,... MiG-15, stříbrný šíp z Hradce Králové, drobná ale nebezpečná AH-1 Cobra, cenící mohutná zubiska a dokazující plácáním rotorových listů do vzduchu, proč se vrtulníkům ve vietnamské válce říkalo „chopper“,... dech beroucí akrobacie pánů Kopfsteina a Šonky, při níž pozorovatelé nevěřícně kroutili hlavou a pojišťovací agenti s úpěním počítali, kolik je to všechno bude asi stát,... maličký obratný EC-135, jenž už tolikrát prokázal svoji hodnotu zejména v rámci letecké záchranné služby,... krásné naleštěné Zlíny Z-326 spolu s Aerovkou Ae-145,... i maličkatý Christen Eagle, bílý akrobatický dvouplošník, malý na těle, velký na duchu... A mnoho dalších...
A pak někdo zapnul vodu...
Ale nevadilo to. Jednak jsme s ní již delší dobu počítali a v podstatě jen sledovali pomalu mizející panorama Prahy pod dešťovou clonou, jednak jsme ji přečkali ukryti pod stanem. Navíc se tím dešťovým přívalem krásně vyčistil vzduch. A že se to neobešlo bez blýskání a burácení hromů? Třeba to jen Sv. Petr chtěl ukázat, že též dovede na obloze vytvořit zajímavou podívanou...
Beztak se zmíněná cca půlhodinová průtrž strhla až těsně před koncem programu, takže prakticky žádnou škodu z programového hlediska napáchat nemohla. Navíc, pro dopravní CASU to venkoncem nic neznamená a v nízkém průletu pak vypadá ještě úchvatněji. Politiku, korupci a byznys stranou, je to krásný stroj. Stejně tak, jako mrštný proudový Challenger z Vládní letky, jenž letové ukázky pro tento den a rok na kbelském letišti ukončil. Létat se samozřejmě nepřestalo, stroje některých účinkujících a hostů se postupně začaly zvedat a zamířily na své domácí základny a letiště, betony, trávníky, heliporty. Stejně tak návštěvníci zamířili pomalu na poslední procházku po stojánkách a domů. A my též, po dlouhém, náročném, ale krásném dni, plném nevšedních zážitků a milých setkání v atmosféře vpravdě rodinné. Nadšení a natěšení, neboť se zdá (a pevně v to doufáme), že byla znovu obnovena krásná a historická tradice leteckých dnů nad Prahou...
Pár obrázků od paní Ivety Braunspergerové...
Nezbývá, než závěrem popřát organizátorům jen vše dobré. Mnoho úspěchů a štěstí, spoustu krásných strojů, žádné karamboly, žádný stres a dobrou náladu leteckou. A poděkovat, zejména pánům Tomáši Suchánkovi a Petru Schwarzovi a jejich spolupracovníkům, bez nichž bychom těžko mohli býti byť jen malinkou součástí této krásné a zajímavé akce...
