Legendy nad Prahou – 1. část
... European Festival of Aviation 2015...
Kbely, část Prahy, neodmyslitelně spjatá s historií československého a českého letectva. Dalo by se bez nadsázky říci (nebudeme-li příliš lpět na nějakém tom roce navíc či méně...), že co paměť sahá, hřmělo nebe nad tímto kouskem stověžaté Matky měst duněním leteckých motorů. Ať už šlo o bzukot, bručení, bzučení či řev letounů, poháněných vrtulemi motorů pístových, či o pištění, svist a jekot strojů, opatřených turbínou motoru proudového...
Bylo proto velkým a milým překvapením pro naše duše letecké, když se po dlouhé, více než dvacetileté odmlce opět otevřely brány letiště nejen pro pečlivě prověřené návštěvníky, toužící alespoň na pár chvil spočinout na ploše a prohlédnout si prostory náležející 24. základně Dopravního letectva. Když se na beton a travnaté pásy letiště slétly desítky nádherných strojů v rámci veřejně přístupného aerofestivalu, pořádaného společností DSA a. s.. Neváhali jsme proto a oslovili pořadatele s žádostí o spolupráci...
Naše žádost padla na úrodnou půdu, s tím, že tato akce kromě jiného je určena především pro letce a příznivce létání. Oslovili jsme proto kolegy a kamarády z naší i ostatních bratrských odboček a pozvali je k účasti na tomto svátku leteckém. K účasti pasivní i aktivní, podle možnosti každého z nás. Konec konců, vždyť i účast sama dala by se označit za přiložení vlastní ruky k dílu, neboť dá šanci setkání současných i dřívějších generací lidí, pro něž není létání pouhým koníčkem. Umožní se sejít, pohovořit si, vyměnit si zkušenosti a čerpat ze vzpomínek. Což přináší potěchu oběma stranám, o tom není pochyb...
Aerofestival v pražských Kbelích byl rozložen do tří horkých červnových dnů. Zaměřili jsme se především na sobotu, kdy měl jako jakýsi zlatý hřeb programu proběhnout letecký den. Na tento den jsme se snažili nasměrovat i kolegy „Svazáky“, kteří přislíbili svoji účast. Nicméně i tak jsme neodolali a navštívili letiště i v pátek. V podstatě nás k tomu vedly tři hlavní důvody. Především, v pátek jsme očekávali menší počet návštěvníků a z ní plynoucí větší šanci projít si všechny expozice aerosalónu. Vše si pečlivě prohlédnout, v klidu nafotit ve stavu „mimo obležení“, nasát atmosféru a popovídat si. A také se domluvit na druhý den, co a jak, skloubit představy nás i pořadatelů...
Druhým takovým důvodem byl avizovaný přílet dvou zlatých hřebů sobotního programu. Dle informace měl s úderem druhé hodiny odpolední dosednout na plochu legendární Spitfire, řízený naším známým Stevem Steadem. Opět po několika měsících, naposledy, pokud mě paměť neklame, odsud startoval v loňském roce při odhalování okřídleného lva. A v pět odpoledne byl očekáván přílet stříbrného šípu s českoslovensou imatrikulací, slavného MiGu-15, v daném případě v dvoumístné verzi UTI. Jednoho ze dvou letuschopných strojů tohoto typu v Evropě, zrekonstruovaného u přátel v Hradci Králové. Když o tom tak přemýšlím,... asi jsem Patnáctku ještě zažil, i když už se v mém dětství jednalo o poslední dosluhující stroje...
Třetí důvod, a byl to ten nejvíc nejdůležitější, bylo setkání s Vítězslavem Nohelem, kolegou ze Svazu letců ČR a bývalým pilotem právě výše zmíněné Patnáctky (tedy, nikoliv samozřejmě tohoto konkrétního stroje, ale tak vůbec...). Z důvodů rodinných nemohl se zúčastnit sobotního leteckého dne, proto jsme se domluvili na páteční odpoledne a sešli se úderem půl druhé u hlavního vstupu na aerosalón...
V následujících třech hodinách bylo toho tolik si co říci!... Tedy, v mém případě spíš poslouchati, neb Víťa Nohel se projevil coby studnice vědomostí, zážitků a zkušeností. Při tom všem jsme ovšem nezapomněli pokochat se krásou zde vystavených poletuch s křídlem pevným i těch, které pohání nad hlavou umístěný mohutný rotor o dvou a více listech (Víťa Nohel použil označení „helikopotvora“, které bych přisoudil jeho dlouholetému pobytu v letounech s křídly a vrtulí vpředu, či takových, které pro změnu vrtulníkáři označují za „díry obalené plechem“...). A že jich tady stálo! Přesný počet nedokáži odhadnout, použil bych nepříliš určité „několik desítek“ nebo „mnoho“. Všechny velikosti, stroje vojenské i civilní, lehké i plnotučné, pro každého něco. Jedno však měly všechny společné – leskly se hrdě v odpoledním prudkém slunci a ukazovaly na odiv svoji krásu. Zářily kolem sebe chromem, metalízou i bravou maskovací, aby si každý všiml jejich ladných a ušlechtilých tvarů, krásy a skryté síly. Jen vzadu na ploše smutně se krčilo několik rozpadajících se strojů z depozitáře LM VHU, dávno pozbyvších své někdejší důstojnosti a slávy. Nicméně...
Ano, musím se zde pozastavit u jednoho konkrétního stroje, neb vnesl do našich duší jistou naději, že i tyto smutné hromádky plátna a plechu dočkají se snad jednou svého znovuzrození. Totiž, na samém konci výstavního prostoru, kde se plocha základny stýká s expoziční plochou leteckého muzea, zářil novotou zrekonstruovaný a nově nabarvený mohutný vrtulník Mi-4. Zeleno-šedá almara na čtyřech čapích nohách, hovící si pod palmou rotoru. Srdce zaplesalo, a to nepřeháním. Při poslední návštěvě muzea totiž tento stroj, na němž měl mimo jiné možnost sloužit i předseda naší odbočky Tonda Lenert, stál ještě na trávníku vedle hangáru, oprýskaný, šedý, stejně nešťastný jako výše zmíněné Iljušiny 14, 18 a 28. Tedy,... naděje do budoucna. Veliká naděje, že jednou i tyto uvidíme v plné kráse...
Odpoledne ve společnosti pana Nohela neslo se též ve znamení několika nečekaných setkání s přáteli. Myšleno jeho přáteli a bývalými kolegy, neboť se jednalo o osoby mně neznámé (s výjimkou Uliho Dembinski, známého německého akrobata, jenž je dle jeho slov nyní zapojen do jakéhosi velkého projektu a krom toho očekává, až bude milionářem...). Při takových příležitostech se člověk dozví tolik zajímavostí!...
Spitfire bohužel nepřiletěl. Tedy určitě ne v čase predikovaném a ani v následujících třech hodinách. Co do toho Stevovi vlezlo? Netuším, rozhodně to ale nebylo jen tak. Možná počasí. Kluci z MiGu-15 po přistání hlásili, že v Hradci Králové a venkocem v celém pásu od Jaroměře přes Hradec dolů, je velice bouřlivo. Tak asi proto. Patnáctka ale přistála na minutu přesně. Nádherná, maličká, roztomilá,... ve vzduchu však ve vsé době všem protivníkům smrtelně nebezpečná. I když,... ne tato, na této se pouze cvičili nebeští žokejové, kteří se posléze posadili do skutečných bojových mašin... Pánové, klobouk dolů, odvedli jste pořádný kus poctivé práce. Je to radost, až srdce poskočí, vidět znovu po letech takovýto krásný stroj a na něm československou kokardu. Slyšet to pískání proudového motoru, které v nízkých obrátkách na zemi přechází do typického frkavého dunění (kvůli kterému možná tento stroj dostal v kódu NAČO? označení „Fagot“...). Pohladit si lesklý zářící plech. Slyšet praskání chladnoucího motoru a cítit vůni spáleneého leteckého petroleje. Kdo to ale nezažil a neviděl na vlastní kůži, nepochopí...
Jen škoda, že se toho Víťa Nohel nedočkal. Musel odejít o půlhodinu dříve. Jednak z důvodů rodinných, jednak to prudké slunce a horko mu asi už nedělalo moc dobře. Konečně, měli jsme toho dost asi všichni. Ale za tu radost a chvíle v blízkosti lidí od letadel a jejich plechových miláčků to rozhodně stálo...
