Láska a válka...

11.09.2011 08:48
... Osudové setkání na osudovém místě...
 
Ten nadpis je sice trochu zavádějící, nemá nic společného s Velkou válkou ani se stejnojmenným filmem z USofA. Každopádně ta láska tam je na místě. Velká láska, krutě přetržená katastrofou. Vše v období, jež se všeobecně nazývá obdobím války studené. Tak proto...



Až do letošního jara pokládal jsem toto setkání za neuskutečnitelnou utopii. Za velký sen, který se mi asi nikdy nesplní. Když mi ale Dana Bates, Klimkova bývalá snoubenka, prozradila, že se se svým manželem Billem v srpnu chystá na měsíc do Česka, uzrál okamžitě plán, jak to všechno provést. Domluvit se, vyrazit a setkat se společně na místě, které kdysi dávno, před čtyřiapadesáti lety, tak náhle a navždycky změnilo osudy spousty lidí. A které se, oproti ostatním celkem nedávno, stalo důležitým i pro nás...
Šlo jen o to, najít ten správný termín a čas, aby se to hodilo pokud možno všem zúčastněným. A vzhledem k tomu, že už bude po dovolené, aby to bylo pokud možno kompatibilní i s naší prací. A pak už se jen modlit, aby to dopadlo...

Přípravy na setkání byly hektické a náročné. Pro někoho fyzicky, pro někoho spíš psychicky, pro všechny určitě časově. Obeslal jsem spoustu lidí, kteří se někdy třeba jen trošičku zapojili do našeho pátrání po osudech Ladislava Klimka, obeslal jsem známé a příbuzné, pár kamarádů z leteckého prostředí, pár lidí ze Svazu letců, konkrétně přímo od nás z Odbočky 30 "gen. Karla Mrázka DFC, DSO", kontaktoval jsem i paní starostku Březejce, Evu Rosovou. Michal pracoval velice tvrdě, aby stihnul dodělat pamětní desku, což se vzhledem k nedostatkům v zásobování materiálem téměř stalo nemožným...
Snažili jsme se též zajistit alespoň jeden detektor kovů (tzn. pozvali jsme Miloše Podzimka z Turnova a taky Láďu Saidla od nás z Milovic...), ve snaze provést konečně již dlouho plánovaný průzkum oblasti katastrofy. Ne snad, že bychom očekávali nález motoru, křídla, krytu kabiny a tak podobně. Je jasné, že v té době po sobě vojáci a bezpečnost nenechali na místě nehody téměř nic. Nic velkého se ani nedalo čekat, letadlo spadlo naplocho a nezarylo se pod zem. Ale nějaký ten plíšek, lopatka motoru, výrobní štítek s číslem,... přišly by vhod, to si přiznejme...

Do poslední chvíle nebylo jasné, v kolik hodit ono památné setkání, smutné sice (každé setkání u pomníčku je smutné...), ale jedinečné a neopakovatelné, proběhne. My měli jasno, pojedeme na Březejc hned ráno, abychom stihli pomníček upravit, případně napravit nějaké škody, které mohly vzniknout od loňského dubna. Na kolikátou mají ale dorazit ostatní? A v kolik přijede Dana s Billem a Klimkova sestra Líba Melounová s manželem Jirkou? I když údajně Líba není příznivcem centrálního plánování, povedlo se nakonec tu hodinu "H" určit. Jedenáctého v jedenáct, plus mínus autobus...

Neplánovali jsme žádnou oficiální oslavu. Pravda, zkoušel jsem domluvit průlet bitevníků z Náměšti, vojenskou posádkovou hudbu, mažoretky, skautskou delegaci a průjezd kolony historických vozidel místních sborů dobrovolných hasičů. S blížícím se dnem "D" však postupně všechny tyto články nedělního setkání odpadávaly. Hasiči neměli vodu, bitevníky palivo, posádková hudba hrála na oslavách narozenin nejmenovaného nejvyššího z nadřízených,... a tak dále a tak dále...
Někteří pozvaní lidé omluvili se kvůli práci, někdo z rodinných důvodů, někdo kvůli zdraví,... ani paní starostka nemohla bohužel přijet. Takže to nakonec skončilo tak, že jsme se k pomníčku vypravili sami. Já s Michalem Hajnem, Líba Melounová s Jirkou a Dana s Billem. Zajímavá společnost. Každý odjinud, každý jiný, nicméně s jedním společným. Společnost o to zajímavější, že celá její třetina (Dana a Bill), procestovala i díky tomuto setkání půl světa. Nakonec to tedy mělo být jen takové malé komorní setkání v rodinném kruhu. Tedy, a nyní už beze srandy a ironie, ideální...

Vyjeli jsme sice o dvě hodiny později oproti původnímu plánu (v neděli se nám ve čtyři hodiny ráno vstávat opravdu nechtělo...), ale dorazili jsme včas. Někdy kolem půl desáté, tudíž zbyla chvilka času na ranní kávu na pumpě u Velkého Meziříčí. Vyjeli jsem pak přes Dolní Radslavice pod Březejc a zanechali auto na cestě pod lesem. Pobrali jsme do batohů všechno potřebné, fotoaparát a tašku přes rameno, kytku do ruky a vydali se přes strniště u lesa směrem k vrcholu onoho osudového pahorku. S nadšením, trochu s obavou, v jakém stavu to tam najdeme, ale s odhodláním...

Netušili jsme, že naše plány jsou tou dobou už poněkud jinde...

Pár metrů od pomníku, před poslední hromadou kamení, zahlédli jsme mezi stromy nějaké lidi a zaslechli hlasy. Podle postavy poznal jsem Billa, obcházejícího s kamerou pomníček, ve snaze zachytit pokud možno co nejvíce, aby mohla Dana po návratu zavzpomínat. A samozřejmě, aby mohli oba doma v Austrálii vyprávět, co všechno zde zažili. Ještě kousek a už jsem uviděl i Danu s Líbou a jejím manželem Jirkou. To bylo překvapení! Sice jsme slíbili, že přijedeme a setkáme se, ale i tak... Byli tu prostě dřív, jen parkovali na druhé straně kopce...

Přivítali jsme se, prohodili pár slov, vlastně jsem musel i představit Michala, protože se s ním Dana nikdy neviděla. Znali se jen přes dopisy a e-mail. Líba ani oba chlapi se s ním též nikdy neměli možnost poznat. Já si mohl po letech popovídat s Billem, byl jsem zvědav, jak se mu tady líbí, co české pivo, moravské víno, památky a tak. Vlastně jsme se ze začátku pár minut bavili všichni a o všem, protože to tak je normální, když se potká pár známých lidí. Pak už ale pustili jsme se do práce...

Vlastně,... ještě a úplně ze všeho nejdříve, musel jsem splnit drobnou povinnost. Dana zde totiž před pár dny oslavila 72. narozeniny. Ze srdce rád a za nás všechny popřál jsem jí tak vše nejlepší a hodně zdraví. A předal malý symbolický dárek, aby měla na památku něco, co nikde jinde na světě nenajde...

Teprve potom přišlo to nejdůležitější, na co jsme se chystali už pár měsíců. Z našeho pohledu takový zlatý hřeb programu. Michalovi se to povedlo a přivezl s sebou onu na začátku zmiňovanou novou pamětní desku, abychom ji mohli přidělat na čelní stranu pomníku. Tam, co kdysi bylo jméno a datum a odkud někdo vytrhl zabudovanou zvětšenou repliku pilotního odznaku. Vloni jsme vzniklou díru po znaku opravili, dnes přišel ten správný okamžik pro umístění pamětní desky. Pravda, původní úmysl, že jí přiděláme ráno, aby byla na místě než ostatní dorazí, nevyšel. Ale v tu chvíli to bylo jedno. Naopak, v podstatě to díky tomu bylo mnohem lepší, než jsme očekávali. Obě dámy mohly si desku prohlédnout, případně vyslovit svoje požadavky a výhrady. Obě však byly tímto naším úmyslem naprosto vyvedené z míry a cloumalo jimi naprosté pohnutí. Protekly proudy slz, ale v očích, kromě vzpomínek a smutku, byl i velký dík. Líba s Danou byly překvapené a nadšené a to pro nás bylo nejdůležitější...
Vylovili jsme z batohu pistoli s lepidlem, nanesli jej na desku, pečlivě vyměřili její umístění, aby nebyla na pomníku přilepená křivě, a přitlačili jí do betonu. Záměrně zvolili jsme lepidlo a ne hřebíčky nebo šroubky. Zajednak by v nestálých povětrnostních podmínkách Vysočiny velice brzy zrezly, zajednak bez přísunu elektřiny museli bychom vyvrtat potřebné díry toliko aku-vrtačkou, což by byla vpravdě sisyfovská práce. Konečně i desku zvolili jsme raději plastovou, alespoň nebude lákat zloděje kovů. Lepidlo sehnali jsme proto velice sofistikované, univerzální stavební, vhodné zejména do exteriérů, odolné vlhku i mrazu. Tak uvidíme. Příště, až se do Březejce vypravíme, bude jasné, nakolik se nám to povedlo. Bude-li tomu stejně, jako se zasazením rostlin u pomníku vloni v dubnu, byli bychom spokojeni...

Ještě chvíli jsme si povídali, udělali také pár společných fotografií na památku, pak už ale Dana, Líba, Bill a Jirka vyrazili na Prahu. Navrhovali jsme sice malé posezení u kávy, někde dole ve Velkém Meziříčí například, ale odmítli to a raději jeli. Nechtěli chytit dopravní zácpu na D1. Však to nevadí, bude-li čas, sejdeme se na tu kávu někde v Praze v průběhu příštího týdne. Nebo alespoň v pátek na letišti, než usednou do letadla a vyrazí zpátky do krásné a přátelské země klokanů, až tam na druhé straně zeměkoule. Poslední stisky rukou, poslední objetí, zamávání zpoza okna vozu,... a zase jsme osaměli. Ale s naprosto úžasným pocitem v srdci. To však asi nikdo nepochopí...

Skončilo to tak rychle! Najednou bylo všude ticho. Jen shora pálilo slunce a okolo vonělo strniště slámou a hlínou. V nedaleké Březejci hemžily se postavičky, na nebi vznášely se kromě ptáků i letadla z křižanovského letiště. Co teď? Sedneme do auta a pojedeme taky? Nebo se ještě jednou vrátíme k pomníčku a zavzpomínáme na všechno to, co už jsme spolu díky pátrání po Láďově osudu zažili. Všechno to z 95% nudné a zdlouhavé pátrání po archivech, knížkách a internetu, hledání střípků, fotografií, dopisování si, rozhovory, stavění modelů, plánování... Neúspěchy,... ale i úspěchy, kterých je však pohříchu méně. O to víc ale zahřejí a potěší...
Vydali jsme se zpátky na nedaleký vršek. A zamířili ze všeho nejdříve k malému seníku, našemu lesnímu hotelu, kde jsme vloni v dubnu nocovali. Poté jsme ještě prošli les křížem krážem, ve vší naivitě, že i bez detektoru snad něco najdeme. Bylo nám ale jasné, že se tak nestane. Nicméně z toho byla příjemná procházka plná příjemných vzpomínek. A spřádání dalších plánů, protože umístěním desky na pomník samozřejmě nic nekončí. Budeme pokračovat. Pátrat, psát, opatrovat toto místo, dokud budeme moct. A pak vydali jsme se ku domovu i my. Zase zpátky po dálnici na Jihlavu, odtud pak směr Havlíčkův Brod, Čáslav, Kolín,... tam se Michal odpojil a pokračoval vlakem na Pardubice,... já na Nymburk a domů. And that´s it...

Fotogalerie...

Nechtěli jsme nějaké díky a netoužili po vděčnosti. Jen jsme udělali něco, co jsme považovali za správné a co i pro nás bylo otázkou cti a přesvědčení. Uctít všichni společně památku letce, který zde zahynul. A připomenout ho každému, kdo sem k pomníku kdy zabrousí. Byl to člověk stejný, jako jsme my. Mladý, nadšený, chtěl žít, létat a milovat. Kdyby nezahynul, určitě bychom se setkávali a stali se přáteli. On tu šanci ale nedostal. A je na nás, aby se na něj nezapomnělo...