Když rozkvetly šeříky...
... Pražské oslavy Dne vítězství...
Nemám tady bohužel ten papír s textem, s proslovem pana velvyslance, jímž slavnostně zahajoval recepci na ambasádě ke Dni vítězství. Ale potřebuju ho? Ne, to určitě ne...
Na co taky? Abych si napsal a přečet nějaký fakta? Připravený univerzální žvásty? Na to tady máme jiný experty, kteří to zvládnou i v angličtině, když na to přijde...
Přesto se neubráním tomu, abych se neopakoval. Před 72 roky skončila druhá světová válka v Evropě, osvobozením Československa, Prahy a pak finální likvidací posledních zbytků německejch jednotek u Miletína. Skončil strašlivej konflikt, kterej stál život desítky milionů lidí po celým světě. Květnový dny pro nás tudíž vždycky znamenaly a znamenat budou připomínku všech, kdo za nás bojovali a zaplatili cenu nejvyšší. Nebudu vyjmenovávat všechny země, z nichž pocházeli naši osvoboditelé. Jasně, že není pravda, co jsme se celá léta učili, případně co se do nás občas někdo snaží nahustit teď. Nebyli to kromě Čechoslováků jen Rusové nebo jen Američani. Oni to totiž nebyli ani jen Rusové a Američani, což se dá bezpečně dohledat...
Jistý je, že všem hrdinům, kteří měli na osvobození Československa svůj podíl, patří nehynoucí díky a věčná sláva. Hluboká úcta bojovníkům ze všech koutů Země a vděčnost. Za nás, naše rodiny, naše děti. Bez nich bychom tady dneska nebyli...
Pro nás je oslava spojená s několika pietními akty. Jednak v Milovicích, jednak pak v Praze na Olšanech. Milovice mi bohužel letos nevyšly, musel jsem zajet pro děcka do Zbraslavic. Přesto jsem se nezapomněl ještě ráno zastavit u pomníku pod školou, bych tam položil alespoň kytici šeříků s trikolorou, na znamení úcty a díků. Při návratu jsme nakonec přeci jen ten pietní akt mohli vidět, neb jsme projížděli okolo. No,... ostuda, tyjo. Starosta, pár dětí ze školy, členové komoušský buňky a pár důchodců. Jinak ani noha!!!...
Těžko pak nemyslet na slavnej výrok gen. Vládi Nedvěda – kdo si neváží hrdinů, nebude žádný mít, až je bude potřebovat...
Mimochodem, ten náš puget šeříků byl před tímto „aktem“ odstraněn. Asi aby nerušil papalášům kompozici...
Jakej propastnej rozdíl oproti tomu byl pietní akt na Olšanech v Praze. Vydali jsme se tam o den později, reprezentujíce nejen sebe sama, ale i LKGKM a díky Matějovi i milovickou omladinu. Politiku stranou, ale je vidět, jak si jinde svejch hrdinů dokážou vážit. Zástupy lidí, dětí, potomků, zastupitelskejch úřadů, organizací, armády,... ti všichni zaplnili vojenskej hřbitov , že by se myš nevešla. Bylo nám ctí se přidat!...
Vyjádřit svoji úctu a poděkování přímo veteránům druhoválečnejch bojů měli jsme posléze možnost na recepci na ruský ambasádě, kam jsme byli pozváni panem velvyslancem Zmejevským. Rozepisovat hlouběji se nebudu, čert a čekista nikdy nespí. Každopádně to ale bylo velice příjemný a hodnotný setkání. Popovídali jsme si s kamarády, popili na pabjédu, navázali zajímavý kontakty,... procvičili ruštinu...
A poděkovali těm, kteří si naši úctu zaslouží nejvíc – veteránům. Dědouškům a bábinkám, ověšenejm metálama, skromně se usmívajícím v rozpacích, vždyť přeci nic slavnýho neudělali...
Ale ano, a Vy to víte. Большое Вам спосибо!...
