Ještě k srpnu...
... Malý poprázdninový dodatek a rest, jenž nesmí býti zapomenut...
I v letošním roce připomněli jsme si výročí srpnové okupace z roku 1968, kdy naši zemi obsadila "bratrská vojska" zemí Varšavské smlouvy. Již šestačtyřicáté, z čehož plyne, že za tu dobu přišly na svět minimálně dvě další generace lidí, na nichž se události té doby podepsaly. Osobně jsem coby děcko, narozené osm let po zmíněných událostech na sobě tyto nikterak nepociťoval, případně si je neuvědomoval. Nicméně, mezi námi je spousta lidí, kteří takové štěstí neměli...
Konec konců, je to takové specifikum naší odbočky, že její základ tvořili a stále ještě tvoří ti, kteří byli v roce 1968 za své názory z armády vyhozeni a i jinak perzekuováni. Jak je možné dočíst se v naší úvodní prezentaci, Třicítka byla založena především z těch příslušníků letectva, kteří nebyli sdruženi v jiné z odboček. Nebo nechtěli býti z osobních důvodů, neb v ostatních odbočkách nacházeli se osoby, které se po zádech ostatních a na jejich úkor vyšplhaly záhy do vedoucích pozic. Bylo tomu tak i jinde, nikoliv jen v armádě. Nicméně...
Jedním z takových členů naší slavné Třicítky, a dovoluji si říci, že nejváženějších, je náš kolega a kamarád, Toník Suchý z Olomouce. Není tajemstvím, že tento celoživotní bojovník za rehabilitaci letců a vojáků, vyhozených za své politické postoje a nesouhlas s okupací z armády po roce 1968, byl za své zásluhy na návrh výboru Odbočky v létě oceněn medailí Za zásluhy Svazu letců ČR. Zároveň se několik měsíců předtím stal čestným členem naší odbočky. S Toníkem jsme v dlouhodobém kontaktu a stále sledujeme úsilí nejen jeho ale i celého Vojenského spolku rehabilitovaných za odškodnění jeho přátel, kolegů a druhů ve zbrani. Přátelé a kolegové z VSR mají za sebou kus poctivé práce a osobně pevně věřím, že se nakonec podaří úřednické hlavy pomazané přesvědčit (ehm,... dokopat...) k činům...
Co mě přivedlo k sepsání tohoto článku? Jednak fakt, že jsem při tvorbě prázdninového Bulletinu ve všem tom shonu okolo, pracovním nasazení, vytížení, stresu a tak dále trestuhodně zapomněl vůbec se o srpnu 1968 zmínit. Což je neomluvitelné a což mě velice mrzí. Nicméně stalo se, tudíž bych rád svoji chybu napravil. Druhým důvodem byla jistá anketa v nejmenované tiskovině, kde se mladých lidí ptali, co se stalo 21. srpna 1968 (odkaz zde...). Nebyl jsem sice příliš překvapen nezájmem dnešní mladé generace, co čekat, při dnešním stylu výchovy, kdy každý hledí jen na sebe a na svůj zisk. Nicméně jsem se utvrdil v tom, že je třeba stále,... STÁLE!!!,... připomínat události z nedávné historie tohoto národa, abychom se vyvarovali jejich opakování. Myslím, že naše odbočka nakročila tím správným směrem, snažíme se vychovávat mládež, naučit se dnešní děti znát a chtít znát historii. A nejen tu, která se týká hrdinství našich válečných letců a vojáků, kteří bojovali a umírali za naši svobodu. Ale i těch, kteří byli postiženi nesvobodou v dobách míru. I tito lidé, letci, vojáci, inteligence, herci, obyčejní pracující, kteří měli svůj názor a nebáli se jej vyslovit nahlas, byli postiženi a trestáni. Skončili bez práce, byli týráni, vězněni, mnozí na následky tohoto posléze i zemřeli. I oni byli hrdinové! A bohužel jsou stále ještě opomíjeni a hrozí, že jejich činy a utrpení budou zapomenuty. A tomu musíme zabránit...
Jak sám Toník říká, v současné době je s nesmírným úsilím vedoucích funkcionářů Předsednictva ÚR VSR činěn již čtvrtý pokus o přijetí Zákona na určité finanční odškodnění všech rehabilitovaných bývalých vojáků a vdov po již zemřelých. Návrh na finanční odškodnění je již v paragrafovém znění v současné době ve vládě a po jeho případných úpravách poputuje do PS PČR. Při jeho projednávání právě ze strany Ministerstva obrany se projevovaly určitě obstrukce. Sedí zde právníci, kteří se narodili po roce 1968 a nic jim to neříká. Tyto obstrukce se daří eliminovat. Než se tento návrh zákona na odškodnění dostane do PS PČR, tak jsou ve všech krajích oslovování poslanci, aby tento zákon podpořili a schválili.
Člence plzeňské ÚzO VSR, paní npor. let. v. v. Soně Dolejšové, podařil se popravdě řečeno husarský kousek, kdy při příležitosti návštěvy ministra financí pana Ing. Andreje Babiše v Plzni v rámci jeho předvolební kampaně pro hnutí ANO, se k němu i přes jeho osobní ochranku dostala a informovala jej o mnohém co sám vůbec nevěděl. Tato paní, ač také vdova (manžel také rehabilitovaný jí zemřel již v roce 1994...), byla ve správnou dobu na správném místě. Své dojmy ze setkání a jednání s ministrem financí panem Ing. Andrejem Babišem poutavě popsala a souhlasila s jeho uveřejněním...
„Kolega pan plk. Rudolf Patrovský mě a ještě několik zdravějších členů naší organizace pozval na předvolební shromáždění politického hnutí ANO, které kandiduje v letošních podzimních volbách i v našem městě s tím, že se pokusíme s ministrem Babišem, pokud se to povede a bude to možné a ochranka to dovolí, promluvit ve věci našeho odškodnění. Tak jsem se vypravila o dost dříve než bylo domluveno, co nejlépe oblečená (třeba budu možná mluvit s ministrem...) a do kabelky si dala pro jistotu i svoji vojenskou knížku s fotkou a několik dalších fotek z mládí v uniformě příslušnice vojenského letectva a taky můj a manželův (plk. ing. Josef Dolejš...) rehabilitační list ze dne 8. 6. 92, který podepsal tehdejší ministr národní obrany Luboš Dobrovský...
Na náměstí bylo všechno tak, jak má být, hrála hudba, bylo pohoštění, balonky a bílé růže. Dostala jsem bílou růži a pátrala po někom z naší organizace, ale bylo ještě příliš brzy. No dobře, konferenciér nás bavil, a popisoval kudy pan ministr od branky na plzeňské náměstí přichází. Ale já mu nevěřila – kdepak ten bude na radnici. Stála před ní auta s černými skly a řada mužů v černém. A hele – už ho vidím, jde pomalu od radnice, tak honem spěchám, jsem sice sama, ne jak jsme byli původně domluveni, ale nějak to dopadne, musím mu to říci, když ne teď tak už nikdy!...
Předběhly mě dvě mladší ženy, pochlebovaly mu, že nemají koho volit, že budou volit jen jeho ANO. Tak a už si podáváme ruce – je soustředěný, dívá se mi do očí a poslouchá mě. V rozčílení ani nevím, že říkám: „pane ministře, vy jste tak pěkný člověk, vysoký štíhlý, hezký, ta televize Vás nikdy tak pěkného neukazuje. Já vás moc prosím, zastavte se a vyslechněte mě. Utvořil se kolem nás hlouček, především z jeho ochranky, ale i z několika zvědavců. Pokračuji: „mluvím k vám za dva tisíce vojáků z povolání, kteří se prohřešili jenom tím, že nesouhlasili s okupací v roce l968. Ti všichni byli následně z armády vyhozeni. V roce 1992 byli sice všichni po tolika letech rehabilitováni, ale NIKDY nebyli odškodněni!“ a sahám do kabelky a vyndavám rehabilitační listy, ukazuji je ministrovi i se svou vojenskou knížkou a fotky „ Dnes už nás mnoho nezbylo, zestárli jsme za ty roky a mnozí již zemřeli. Pan ministr obrany Stropnický s našimi zástupci hovoří o odškodnění, které uznává, ale jen pokud na to dostane od ministra financí peníze – 40 milionů Kč.“
Pan ministr vzal do rukou rehabilitační listy, podíval se na mou vojenskou knížku a fotky a také mi zalichotil a řekl: „Co jste zač, jste nějak organizovaní, kdo vás zastupuje a pod jakým jménem? Já o vás vůbec nic nevím. Napište mi všechno a zašlete na ministerstvo do mých vlastních rukou“. Já na to: „Tak dobře, ale vy na to zapomenete.“ „Nezapomenu, dáme si heslo -- Předvolební shromáždění v Plzni – vojáci z povolání potrestaní za r. 1968 - označte tím obálku a pošlete mi to do vlastních rukou na ministerstvo financi “...
Podal mi ruku, já mu moc poděkovala a ochranka mi přísahala, že mu to připomene. No a pak se mi rozklepaly nohy, ne že bych měla trému, ale radostí a euforií, že jsem to zvládla sama, a v kratičké chvilce jsem mu řekla vše co bylo v tu chvíli nutné. To ostatní je teď na někom povolanějším. Zdravím Vás všechny a prosím, spusťte teď rychle ohňostroj akcí a dejte do toho všechno a ještě více i když se vám rozklepou kolena jako mně. Stojí to za to snad to i vyjde...
Členka ÚzO VSR Plzeň, npor. let. v. v. Soňa Dolejšová
Plzeň 4. 10. 2014"
