Generál Laudon a jeho přátelé - 1. část...

20.11.2015 12:20

... Ve věžích hlavního města Hané...

!!! Upozornění! Psáno prvoplánově pro soukromé webové stránky. Autor proto používá svého rodného žižkovského jazyka, jenž se ve většině případů poněkud příčí pravidlům českého pravopisu. A autor na tom však nehodlá nic měnit... !!!

 

       Tedááá,... né, že by na tom záleželóóó... HEPČÍK!... Ale ta Olomóóóc je tůze krásný městóóó...

A milý! Jen kdyby na to člověk měl dostatek času... No ale já ho tentokráte relativně dost měl...

 

A to jsem ani původně do Olomouce na sjezd Svazu letců jet nechtěl. Jenže události posledních dnů, tejdnů a měsíců, a to jak v Česku a Evropě, tak ve Svazu samotným, mě přesvědčily, že musím. Že se láme chleba a rozhoduje se o budoucnosti. A nejen Svazu...

 

Začátek sjezdu byl ale určen na třetí hodinu odpolední. A mě dovezl Okřídlenej lev už po čtvrt na jedenáct. No ale jsem s tím počítal, chtěl jsem se totiž po městě projít, navštívit jeho zákoutí a pamětihodnosti...

I proto jsem se po opuštění nádraží rozhlídnul a pomalu vyrazil po svejch směr centrum. Nikoliv tramvají, hezky po nožičkách. Akorát jsem si doma nezapsal, kde že to je vlastně ten Dům armády, tak bylo záhodno to rychle zjistit...

 

Olomouc má především bohatou kulturní a vojenskou historii, což je tady vidět v podstatě na každým kroku. Ne nadarmo je tahle perla a metropole Hané druhou nejvýznamnější městskou památkovou rezervací v Český republice. Kam se člověk podívá, najde nějakou zajímavost a pamětihodnost. Na každým z pahorků, na nichž se město rozkládá, v každým zákoutí, na náměstích i náměstíčkách kráčela historie a z každýho centimetru čiší mohutná síla a duch místa. Ztratit se tu v podstatě nedá. V podstatě stačí jen zvednout hlavu od země a najít nad střechami do nebe tyčící majestátní špici 106 metrů vysoký věže dómu Sv. Václava. Vynikající orientační bod i pro člověka, jenž tu nikdy nebyl a jemuž se nechce vytahovat mapu z batohu. A tam jsem taky vlastně začal... A získal první z kouzelnejch a silnejch zážitků z Olomouce. To když zaduněl mohutnej zvon a já stál zcela sám uprostřed chrámový lodi, se zavřenejma očima a bušícím srdcem...

Venkoncem to pak určilo i moje další kroky. Protože jsem postupně obcházel i ostatní svatostánky tohoto města a sál tu sílu a energii...

 

A nemusel jsem vůbec chodit daleko. Pár kroků kolem bejvalý kadetky (nyní tolik hledanýho Domu armády...) a už se po levý ruce přes koleje ukázal kostel Panny Marie Sněžné. A o dalších několik desítek metrů dál monumentální pozdně gotickej kostel Sv. Mořice. O ulici dál pak poněkud skromnější, ale o nic míň krásnej, kostel Neposkvrněného Početí Panny Marie, se zajímavým malovaným skleněným křížem nad oltářem a velice cennou freskou, zobrazující vítězství nad Machometánama u Bělehradu. Cywe,... tenkrát to šlo...

Kroužíc dál uličkama, prošel jsem kolem části vnitřních hradeb s pozůstatkem jakýhosi bastionu či obranný věže (terminologie tý doby je mi bohužel cizí...) a vrátil se k hlavní třídě Svobody. A postupně se nasměřoval na Horní náměstí, středobod města s 34 metrů vysokým sloupem Nejsvětější trojice a starou radnicí s orlojem. A zase jsem měl kliku, protože orloj akorát hrál, když jsem dorazil. Jen teda, upřímně jsem byl poněkud překvapenej. Čekal jsem cosi podobnýho, jako je na Staromáku v Praze. Místo toho se ze zdejšího orloje usmívá dělních, doktor, zemědělec, vědec,... tak teď nevim, je to jako že budovatelský a památka na dobu minulou a nebo to má bejt znázornění oborů, který se vyučujou v Olomouci na Úpalu? Ale tak jako tak, je to zajímavost a za shlédnutí rozhodně stojí...

Navíc tu na náměstí je zajímavostí mnohem víc. A krom toho se chystaj vánoční trhy. Už tady voní vanilka a skořice, svařák, punč, atmosféra je svátečnější, v roku se točí stařičkej nádhernej kolotoč,... i A´Tuin v kašně se tvářila slavnostněji. I když,... ne, že by na tom záleželo...

 

Teda, docela už mě začínaly bolet nohy, musim říct. A pociťoval jsem kýsi tlaky v břišku a podbřišku – hlad a to druhý taky. No, ještě teda, že bych jako nahoru do Svatýho Michala a pak se asi usadím někde v čínský restauraci...

 

Kostel Svatýho Michala byl z mýho hlediska třešničkou na dortu. V podstatě to nejlepší nakonec. Opět mohutná stavba se třema kopulema, rafinovaně prosklenejma, aby světlo prosvětlilo a ukázalo překrásnou výzdobu stropů i obrovskej bohatě zdobenej oltář. Tady byla navíc jedinečná možnost prohlídnout si i komplex kláštera, podívat se nahoru na věž ke zvonům a zajít si na malou tichou modlitbu do místní skalní podzemní kapličky s jezírkem. Místo, ze kterýho opět dejchala obrovská duchovní síla, a to i na mě, totálního bezvěrce a neznaboha. Jeden by se bál nahlas dejchat, aby to neporušil...

 

Jako takovou poslední metu určil jsem si návštěvu Korunní pevnůstky. V podstatě srdce zdejšího pevnostního systému, postavenýho v době a stylu Máni Terezie a jejích následníků. V podstatě to samý, nebo aspoň podobný, jako je Josefov, Terezín a podobně. Akorát že tady jsem to měl v podstatě nadosah. Jen stačilo sejít skrz hradbu dolů do Švermovejch sadů a obrkoužit kolem vody tenisový kurty a rosarium...

Uvnitř v současnosti probíhá kási interaktivní výstava a historii pevnostního objektu a bitev na Olomoucku. Formou komiksu v lidský velikosti jsou představený všechny události tehdejší doby, včetně života v pevnosti. A velice dobře, musim říct, královsky jsem se nad některejma replikama bavil. A vyzkoušel jsem si třeba i práci sapéra a naslouchače v podzemí. A dělostřelce, pálíc na opevnění z mohutnýho kanónu. Akorát teda dobovou uniformu jsem nezkoušel, neb jsem při pohledu na hodinky seznal, že je nejvyšší čas odejít, abych stihnul začátek. Ono i tak jsem toho už měl plný kecky...

 

Fotogalerie...

 

I tak jsem ale přemejšlel o tom, že ještě asi podniknu noční výpravu po vsi a udělám nějaký fotky potmě. No jo, jenže to jsem ještě netušil, že budu kalit s načálstvem. To už je ale trošek o něčem jiným...