Den se Spitfiry a dalšími kamarády...
... Létání v Letňanech popáté...
O loňském Dnu letiště v Praze-Letňanech dozvěděli jsme se v podstatě jen náhodou, letos jsme ale šli, jak se říká, najisto. Navíc tentokráte nikolivěk jako obyčejní hosté...
Na travnaté ploše letňanského letiště, pár metrů za areálem PVA Letňany, zjevili jsme se krátce po osmé hodině ranní, abychom se mohli osobně zapojit alespoň málem do dění. Neb jak jsme při loňském pobytu zde zjistili, není to zde jen o létání. Je to takový zábavný den pro každého. Pro celou rodinu. Pro příznivce i neználky. Je to den pro lidi a pro zábavu...
S kamarády z Czech Spitfire Clubu byli jsme domluveni předem, že jim se stavbou jejich repliky stíhací legendy Supermarine Spitfire Mk.IX pomůžeme. Sice se to neobešlo doma bez lehkého remcání („V sedm? O víkendu?...“), nicméně příslib spolupráce byl dostatečným lákadlem. Jen se dostat na místo včas. A zaparkovat. Ale stačilo na bráně říci, že jsme účinkující a bylo vystaráno...
Zapojili jsme se všichni, ruce k dílu přidali i kluci od říční policie,... pomáhali a chránili,... není tudíž divu, že se letadlo podařilo sestavit v rekordně krátkém čase (Alespoň mně to tak přišlo tedy, je jasné, že kluci to mají nacvičené a zvládají to jak u McLarenů...). A že se u něj začala tvořit fronta ještě než celá akce v podstatě oficiálně začala. Není divu, byl nepřehlédnutelný a neobjektivně dodávám, že byl i největším tahákem. V jednu chvíli byla u Spitu dokonce větší fronta, než u občerstvení! A to celý den slušně pařilo sluníčko. Ale u razítek i v sekci občerstvení naštěstí seděly samé spolehlivé osoby...
Původně, i s ohledem na slíbenou výpomoc u kamaráda na stavbě, byli jsme s dětmi domluveni, že nejpozději v jednu hodinu odjezd domů. Nakonec jsme protáhli ještě o hodinu a půl. Ale skutečně jsme se ani na chvíli neposadili. Jen na začátku programu, jakmile poslední část hrazení zapadla do kliky nablýskaného Hilmanu, našel jsem si chvilku a oběhl letiště, bych shlédnul, co je kde zajímavého. Automobily vynechám, ty mi nic neříkají. Jediné, co z nich stálo rozhodně za bližší prozkoumání, byl stařičký naviják větroňů, zapřažený v neméně stařičkém traktoru. Skutečný skvost a jedna z perel ve sbírce zdejšího letiště. No a samozřejmě zmíněný Hilman od RAF, zářící ve slunci vedle „našeho“ Spitfiru...
Zaměřil jsem se ale hlavně na leteckou techniku. Nebudu jmenovat všechny stroje. Jednak bych na něco zapomněl, jednak minimálně u poloviny z exponátů neznám jejich správný název...
Tedy, vzato popořadě podél hrazení – letadlo, letadlo,... chromem zářící Beech z Mnichova Hradiště,... letadlo,... překrásné, až skvostné Avie B.H.1 a B.H.11, Pragovka, připomínající spíš skládačku z balzy,... letadlo,... Šestsettrojka,... Tatra 101 a Sokol...
Hned na začátku mě velice zaujaly dvě Vlaštovky, vytahované z hangáru, ale až teď jsem si mohl detailně prohlédnout jejich netradiční tvary, dvojitý ocas,... někdy přemýšlím, co ještě člověk dostane do vzduchu a že se to tam udrží...
A další perly z nebes, stojící na samém začátku areálu – sbírka větroňů, od stařičkého Krajánka a Kmotra, po Blaník, spolu s nimi pak K-šedesátka v armádních barvách, určená zřejmě pro jejich tahání...
Stejně jako vloni, předvedly se i L-410 a Z-142 v barvách trikolory. Doplněné,... což přineslo poněkud pobavení do našich tváří,... ultralehkým Fockewulfem Fw-190. Kajícně přiznávám, překřtili jsme jej obratem a udělili tomuto stroji,...ehm,... stroječku,... přezdívku „Kinderfock“ nebo „Fockewulfi“. Dlužno však dodat, že ve vzduchu téměř všechny rozdíly oproti dospělým Stodevadesátkám smazal. K naprosté dokonalosti chyběl mu snad jen řev motoru... (A pevnější podvozek...)
Ale to chybělo ultralehké Avii B-534 také a přitom oba zmíněné stroje patřily k tomu nejlepšímu, co se na obloze prohánělo...
No a dorazili i kamarádi z Mladé Boleslavi. Byť ne všichni, prvoválečná část pravděpodobně letěla do Hradce na CIAF. Tak zde došlo „jen“ na Racka a Kukuruznika, ale kdo poznal, ví, že to je zážitek nádherný. Zejména, když Polikarpovův dvojplošník plouží se kolem rychlostí pomalého běžce a kolemstojící mohou vidět písty, poskakující na hlavách válců jeho motoru...
Již jsem řekl, že nešlo o čistě letecký den. Na pozemních ukázkách bylo k nalezení spoustu jiných zajímavostí. Jen těch klubů vojenské historie, kolik zde bylo! Rota Nazdar, němečtí protiletadlovci, angličtí dělostřelci, Sbor národní bezpečnosti,... k nim pak skuteční policisté jízdní, říční i normální, aktivní záložníci i armáda. Jejich program byl velice úzce propojen s leteckými ukázkami, což ještě více přispělo k úspěchu již tak skvělého dne...
Pozorovat ukázky a létání? Ale ano, sem tam jsme si odskočili i přes den. Jen na pár minut, ne-li vteřin. Jinak ale snažili jsme se společnými silami zvládat nápor lidí u Spitfiru. Vyfotit si jej chtěl prakticky každý, možnost usednout do kabiny nebo se vyfotit s piloty zajímala pak především drobotinu. Aby však každý měl možnost udělat si opravdu pěkné fotografie, bylo potřeba držet zájemce pokud možno mimo prostor „stojánky“. Kdyby se dovnitř nahrnuli všichni najednou, nejspíš by odnesli RAFáky na ramenou jako v pětačtyřicátém, ze spitu a fotografování by ale nebylo nic...
Nutno ale dodat, že lidé ve frontě to až na pár řídkých výjimek brali rozumně. Takže i když to bylo napínavé a složité, dobrá věc se podařila...
Fotogalerie... (ke stažení v původní velikosti zde - balíček ve formátu .RAR o velikosti cca 1,2GB)
No a my byli u toho. A budeme příště znovu, když pámbu dá. Totiž, máme-li si vybrat mezi malou akcí podobného ražení, pořádanou především pro zábavu a lid veškerý, a mezi velkou monstrakcí s ohromnou reklamou a programem, který nás, při vší úctě, ničím nenadchne, pojedeme raději sem. Užijeme příjemnou atmosféru, téměř rodinnou, dalo by se říci, pomůžeme, pobavíme se a odjedeme spokojeni. Jediné zklamání způsobí nám pak nanejvýš fakt, že nemůžeme zůstat déle...
