Den otevřených hangárů...
... aneb Sedím v rouře, je mi dobře...
Bůh ochraňu Alču Zárybnickou a Vencu Vaška. A už nikdy jinak. Neberte nám je, prosím. Nechte je komentovat letecké dny, otevřené dveře, aviapoutě a podobné akce pro nás, příznivce letectví a blázny do každého vehementu, jenž se po obloze pohybuje poháněn teplými vzduchy, větry, vrtulí, mixérem ručně či rourou. Jednak se jedná o osoby věci znalé, tudíž ostatním dopřávající fundovaných komentářů, jednak obě výše zmíněné osoby nepostrádají osobitý smysl pro humor milý a trefný. Navíc Alenka umí očarovat počasí...
Den otevřených dveří na 21. základně taktického letectva v Čáslavi koná se v pravidelných dvouletých intervalech. Poslední dva dvouročníky však jsem musel vynechat, neb byly v plánu akce jiné a neméně zajímavé. Letos však, při pohledu na program a seznam vystupujících letounů prostě již nešlo odolat. Navíc obvykle touto dobou konaný Pohár starých křesadel ve Starém Kolíně byl letos posunut o týden dříve. Takže... Bylo rozhodnuto...
Bylo rozhodnuto i navzdory slibovanému počasí. Jak jsem v slabé chvíli prohlásil, Čáslav letos i kdyby padal sníh a uřízli mi obě nohy. No,... s tím sněhem jsem nebyl zas až tak daleko od pravdy...
Byť mě to mrzelo převelice, nemohl jsem díky počasí vzít s sebou Matěje. Zase ale jeli soudruzi rodičové, což bylo pro změnu zase výhoda, co se dopravy týká. Mohl jsem vyrazit z Prahy hned ráno po noční a nemusel sprintovat na Hlavní nádraží na rychlík. Jeli jsme ze Žižkova autem a zvládla se i snídaně s ranní kávou...
Pršelo a zima byla převeliká, z čehož mnozí účastníci výpravy podléhali prudkým návalům skepse. Jelikož však již pár leteckých akcí v tomto období a regionu pamatuji, všechny jsem neustále uklidňoval. Nebojte se,... klííííd... V Čáslavi do lítání přece nikdá neprší...
A taky že přestalo. Hned, jak jsme prošli vstupní branou, ustalo i drobné mrholení. Nebýt životním optimistou, asi bych se modlil, ať to zůstane. Já to však věděl. Byl jsem klidný. Svatý Petr totiž... Jen si teď nemohu vybavit, u kterého pluku on to vlastně sloužil. U stíhaček? Nebo u esboláků? A není to jedno? Hlavně že držel kapky nahoře... (A jak jsem zmínil na začátku, měla v tom prsty i Alča Zárybnická. Sice chudák za ten den málem umrzla, ale začarovala to dokonale. Prostě ideální volba...)
Program byl skutečně nabitý a jedna perla střídala druhou. Samozřejmě, hlavní letová akce přišla až s poledním zvoněním na zdaleka viditelných věži čáslavského kostela Sv. Petra a Pavla, do té doby létaly se hlavně vyhlídkové lety, přistávaly účinkující stroje a podobně. Zase ale, bylo díky tomu dosti času na prohlídku stojánek a zde vystavených mašin. A nemyslím jen pozemní ukázku současných moderních letounů našeho letectva, tedy Gripenů, Albatrosů, Alek, Kasičky a podobně. Nemám teď na mysli ani nablýskané zástupce dřívějších zdejších leteckých generací, tedy MiG-15, MiG-21 a Su-7. Díky kamarádům z Nadace Letoun Metoděje Vlacha z Mladé Boleslavi (díky, díky Vám, chlapíci stateční...) dostalo se mi možnosti regulerně a oficiálně proniknout na stojánku, kde byly odstaveny vrány, jež měly během dne vystupovat při dynamických ukázkách. No a tam teprve stály učiněné poklady. Nádherné vrány, mohutné, naleštěné, důstojně rozpínající svá křídla nad šedavým betonem. Čekající na okamžik, kdy člověk „zmáčkne červený knoflík“ a vypustí na svobodu mohutná stáda tisíců plnokrevníků, svázaná pod kapotou...
Proto také není jednoduché vyjmenovat nějaké stroje, které by mě zaujaly natolik, abych ostatní pomyslně odsunul na vedlejší kolej. Všechny aparáty těžší vzduchu, byť některé jen o malinko těžší, měly své místo v tom nádherném dni a každý chybějící znamenal by velkou ztrátu a mezeru. Proto jsem neskrýval své nadšení z příletu boleslavských kamarádů na jejich bručících replikách letounů z dob od počátků letectví do konce druhé světové války. Stejně jako z mohutného hřmícího Hawkeru Sea Fury, nablýskaného Mustangu, bojovně vypadajícího Už-skoro-Zera a nepřestavěného brášky Texanu, temně modrého Trojanu, papouškově žlutého Stearmanu či z pištícího brněnského Delfína. Když se v zamračeném odpoledním vzduchu proháněly nad plochou a krajem, zanechalo to v nás hluboké stopy. Minimálně tak viditelné, jako když Martin Šonka se svým čadícím akrobatickým speciálem kreslil po obloze a motal hlavy všem přihlížejícím návštěvníkům...
Ony zmíněné mraky však nakonec byly i výhodou. Tedy pro nás fotografy. Na jihu temná obloha a do zas svítící sluníčko vykouzlily naprosto neuvěřitelné světelné kombinace a vykreslily všechny poletuchy v úžasných barvách a kontrastech...
Kdo někdy navštívil místní letiště a zažil Den otevřených dveří na vlastní kůži, může potvrdit, že tato akce má tak nějak rodinnou atmosféru a silnou aviatickou duši. Akce, která je dělaná především pro lidi a ne pro poklonkování sponzorům, byť bez nich se nic podobného samozřejmě neobejde a zaplať Pámbu za ně. Akce, při které se sami účinkující dobře baví a mají krásný pocit z létání, kdy udělají maximum pro diváky a létají i kdyby padaly tragače (samozřejmě, bezpečnost je až na prvním místě...). Samozřejmě i zde se může stát, že některý z vystupujících strojů na poslední chvíli odřekne (technické důvody, zdravotní indispozice, rodící kočka Míca atd...), letos jsme tak byli ochuzeni o stříbrný šíp MiG-15. I v takovém případě je však náhle vzniklá mezera operativně zaplněna něčím neméně zajímavým. Prostě, Čáslav je stálice a bude doufejme na věky věkův...
A bonbónek na závěr? Jak již bylo lze poznat ve fotogalerii, při otevření příslušného odkazu, dovolil jsem si po skončení leteckého dne navštívit jednoho z našich kolegů, jehož si (stejně jako ostatních) velice vážím. Byla to však návštěva poněkud neplánovaná, tedy venkoncem malé přepadení. Tedy, psal jsem předem, nicméně pan plk. Jožka Kloboučník, slavný to ex-velitel pluku čáslavských „sůček“, už mi nestihl odpovědět. Tedy jsem pouze na pár minut infiltroval hospůdku U Vavřince a narušil konání školního (?) srazu, abych pana Kloboučníka, kolegu a přítele, pozdravil a popřál vše dobré, předal Zpravodaj, nechal si podepsat „Osmadvacítku“ a zase zmizel ku severo-západu. Však si na to popovídání čas ještě najdeme...
