Den obránců vlasti...

19.02.2016 09:11

... A rozlučka s Olegem...

 

       Třiadvacátý únor je u našich ruských přátel oslavován jako svátek, Den obránců vlasti. Po celé zemi konají se slavnostní akce. Pietní akty, koncerty, ohňostroje...

      Pietní akt se kolem tohoto data koná tradičně i na pražských Olšanských hřbitovech, za účasti mnoha našich i zahraničních hostů. V letošním roce měli jsme tu čest i my...

 

Jsou pozvání, která se neodmítají. Ani za cenu toho, že bude člověk označen za -istu, -ičáka, -fila a podobně. To je ostatně takový český národní sport, škatulkovat. Ideálně ty, kdo mají jiný názor, případně se nechovají podle nalajnovaných norem. Podobných „nálepek“ či „škatulek“ si ale nevšímám. Nehodnotím lidi podle toho, jak mi to diktují ostatní, případně jak káže propaganda. S každým jednám podle toho, jak se ke mně chová, bez rozdílu vyznání a národnosti. Je to čistě moje věc a ti, kdo mě alespoň trochu znají, vědí. Ti co neznají a nevědí,... ano, asi nechápou. Nebo chápou, ale jinak, podle toho, kdo a za co je placen. Možná. Ale to je jejich problém...

 

Na výše uvedený pietní akt upozornil nás náš ruský kolega Dmitrij na lednovém střeleckém klání. Zároveň nás pozval na slavnostní recepci. Respektive předal pozvánku od plk. Ščepina, vojenského a leteckého přidělence Ruské federace v ČR. Kajícně přiznávám, že mi to vyrazilo dech. Vždyť... Nicméně jsem pozvánku přijal a v pátek 19. února (tedy v určený termín oslav), oděn ve slavnostní oblek, vydal se do Prahy. Na Olšany. Na místo, kam jsem chodíval už coby malé děcko se svojí babičkou a mezi sněhobílými náhrobky hltal příběhy o Rudoarmějcích, o Němcích, partyzánech, kolaborantech,... a zase, byla taková doba, neovlivním to. A kdo chce účelově měnit historii, jednoho dne se probere do kruté reality a zapláče...

Ti, kdo jsou zde pohřbeni, padli za nás. Byli to lidé, obyčejní lidé. To především. A vyjádřit jim svůj vděk, položit k jejich hrobům květinu a postát v tiché úctě, považuji osobně za slušnost, neřku-li za povinnost. Aby jednou, až budeme znovu nějaké hrdiny potřebovat...

A že k tomu dnes není zrovna daleko...

 

Už zde, pod bedlivým dohledem některých, řekněme, zvláštních lidí, pečlivě mapujících okolí a všechny přítomné (I dnes??? Uf, tyjo...), byla chvilka na to, pozdravit se s přáteli. A krátce pohovořit s Olegem, končícím po šesti letech a několika měsících svoji misi v ČR. Škoda, že jsme se nepoznali dříve. Ale cesty lidí se kříží neustále. Jeho slovy řečeno, snad se jednou na nějaké křižovatce znovu setkáme...

 

I na Roztylech kolem restaurace Koliba byly hotové manévry. Svým způsobem to chápu, taková koncentrace vysoce postavených osob několika států by mohla svádět nějakého –istu a –ičáka, či muže v kožené bundě, k nepravostem. Nicméně pod bdělým dohledem chlapců, kteří pomáhají a chrání, mohli jsme se v klidu oddávat radovánkám. I když se člověk v takové společnosti, dlužno dodat, cítil poněkud nesvůj. Ale to za chvilku přešlo...

Již u vchodu přivítal nás pan plk. Ščepin a Oleg s manželkami. A bylo to přijetí srdečné a přátelské, což člověka udivuje o to víc, že z pohledu těchto lidí jsme v podstatě bezvýznamné nuly. Ale je to asi o lidském přístupu. A o tom, že někteří lidé vycítí, že nám nejde o politiku ani nějaká zákulisní jednání. Že chceme jen důstojně reprezentovat sami sebe a naši zemi. Vzdát úctu předkům za jejich oběti a poděkovat současníkům za přátelský vztah a pomoc například při našem pátrání na poli letecké archeologie. A setkat se s přáteli, patřícími již do nové generace, nezatížené minulostí (což ostatně také mnoho lidí obvykle nechápe...)

 

Neobjektivně myslím, když vzpomenu na osoby pohybující se kolem nás, že jsme se reprezentace zhostili velmi dobře a důstojně. Při pohledu na některé zástupce naší země, z řad Bojovníků za svobodu, ČSOL a dalších zájmových organizací, museli jsme se bohužel až zastydět, v některých lidech stále převládají jisté zvyky, které... No,... kdo by se neušklíbl nad umaštěnou uniformou, kulaťoučkým blýskavým obličejem, hromadou salátu a řízků, jež by vystačily na slušný nedělní oběd pro dvě rodiny?. O vyzvídání, podlézání a servilním chování některých jedinců nemluvě. Hnus, velebnosti...

Naštěstí takovéto okamžiky záhy byly zaplašeny a přehlušeny tím příjemnějším. Po krátkém oficiálním přivítání a proslovu hostitele, přípitku, rozloučení se Olega a představení Dmitrije coby jeho nástupce, zazněly státní hymny, přednesené nezapomenutelně bývalým členem slavného souboru Alexandrovci. A oficiální část byla za námi...

Konečně nastala chvíle si na chvilku posedět a v klidu popovídat. Třeba i nad skleničkou vínka či stakanem Stoličné, to k podobným příležitostem patří (jen se člověk musí hlídat, aby to nepřehnal, ale toho se my zrovna bát nemusíme...). Usmát se do kamery, zamávat, navázat případně nějaké kontakty či nezávazně pohovořit s někým z přítomných. Konec konců, jak praví pravidla etikety, k tomu recepce slouží. Jen to obvykle vše strašně rychle utíká...

A odcházet v nejlepším, což bohužel též k etiketě patří, se zrovna nechce. Však nás také přátelé přemlouvali, ať ještě zůstaneme. Ale bohužel, čekaly nás ještě další povinnosti. Však ona se nějaké další příležitost jistě brzy najde. Třeba hned další týden na střelbách ve Dvorech...

 

Malá fotogalerie (autoři: Pytlák, Siky, plus oficiální archiv VAT RF)...

 

Přátelé, kamarádi, děkujeme velice. Bylo nám ctí se zúčastnit a seznámit se s Vámi. Věřím, že to jen prohloubí naši slibně započatou spolupráci. A na závěr přijměte naše blahopřání k Vašemu svátku. С Днём защитников Отечества!...