Ani děti jsem s sebou neměl, byly ve škole. A Chico v práci na denní. Tedy jsem razil do Staré Lysé sám. Charlie Jareš se nemohl zúčastnit ze zdravotních důvodů, tedy z toho nakonec bylo jen posezení ve dvou...
Jak jsem řekl, nechtěli jsme tentokráte probírat věci a ouředničinu kolem odbočky. Samozřejmě jsme se tomu stejně nevyhnuli, ale vyřídili jsme to poměrně rychle. A mohli se tak věnovat zase nějakým těm střípkům z historie našeho letectva. Pustili jsme si k tomu starý CIAF z Brna a na pozadí kroužících Devětadvacítek, Stodevětapadesátek, Alphajetů, Awacsů a dalších ořů ocelových vzpomínali jsme na staré kamarády RAFáky, na poválečné letce, na úsměvné příhody z mládí, cvičení v Sokole, ale i na rodinu naší i Křenových. Pár hodin sice, ale v milé atmosféře vyhřátého našeho detašovaného pracoviště, nad horkou vonící kávou a vynikajícími tvarohovými šátečky a jinými pochutinami. Ani nám tak nepřišlo, že čas, který se jindy vleče až nepříjemně, nyní utíká jak poník Toník...
Nicméně i toho času bylo tentokráte více než dost. A tedy se dostalo i na další kolo Mrázkova trojboje, neformálně nazývaného scotachení. Musím říci, že se mi tentokráte dařilo víc v šipkách než v kroužcích. Ty mi vůbec nesedly a lítalo to, kam jen chtělo. Zato pan Křena zacházel se zakrouceným plastem jako starý zkušený pardál a sázel jeden bodík za druhým. Takže na mé vítězství v šipkách kontroval jasnou výhrou v kroužcích. No a vzhledem k tomu, že závěrečná kombinace dopadla neplánovanou shodou bodů, rozešli jsme se tentokráte velmi milou a z obou stran přijatelnou remízou. Nezbývalo tudíž, než do závěrečného hodnocení napsati památnou větu a dokonce ve verších...
Pár fotek z mobilu...
Ve vzácné, leč neplánované shodě podařilo se i nyní dokázati, že laik může dobře stíhat a starý stíhač bombardovati...
