Co se ďálo v Čórtovu hrádu...

24.02.2017 13:03

... aneb Družební výprava za kamarády Žatečáky...

Upozornění pro potenciální čtenáře. Tento příspěvek bude zcela záměrně obsahovat výrazivo slangové, hovorové, řekněme až nespisovné, regionálně poplatné. Případné výhrady a projevy nesouhlasu, nechť si čtenář laskavě strčí za klobouk a se svojí stížností odebéře se na lampárnu...

 

 

       To si takhle jedeme s Jackvézem náhodně po kraji piva a chmele. Kocháme se, užíváme si... A že si, unaveni dlouhou cestou, zaskočíme na jedno orosené. A najednou před námi sám velký Strejda Legenda a jeho melodyboys! Celá žatecká „flígrkompaný“ a ve stejné hospůdce! I sám jenerál Patlaj. Co po tý patálii u Dolní Žinčice ráno poudal našemu dědkovi: Tož bitvu jsem presrál, ale dobro se vyspál! Tak tomu říkám náhoda. To nevymyslíš...

 

Jasně, že to není pravda, domluvili jsme se předem s Honzou Zikou. Ale pečlivě vše utajovali, jako překvapení. Navíc do poslední chvíle nebylo moc jisté, jestli celá tato výprava vůbec vyjde, nebo ni. Prvotní nadšení zchladilo zjištění ohledně dopravy – ze Žatce na Prahu v podvečer a večer prostě nic nejede, což je z našeho hlediska poněkud... Naštěstí se však podařilo Jackvézovi zrealizovat „folksjégr“, sejít se v brzce jarním odpoledni na Veleslavíně u pumpy a vyrazit na severo-západ.

 

„Až řeknu krleš, vezmem to šturmem...“

 

Zdejší divoký kraj mě, osobu odkojenou vrcholy a hřebeny Baštin, nyní žijící v nejvíc nejplošší oblasti Polabské placky, zaujal převelice. A hned, jakmile jsme se přehoupli přes první kopečky a spatřili v dálce hřebeny Mirihwidu a kuželovité kopce Böhmischen Mittelgebirges, zalilo nás příjemné teplo a nadšení dávných cestovatelů a dobyvatelů...

Jakož i při pohledu na komíny elektráren, táhnoucích se od Mostu dolů...

Na Ranou, slavnou to Mekku plachťáků a klouzavých falšimjégrů...

Na Chmelnice, produkující světoznámou přísadu do tekutého chleba, bez níž by tento byl jen fujtajxlovou eurobřečkou...

Na Čórtův hrád, tyčící se do nebe svejma věžma...

 

"Jój, Čórtův hrád, tam přeca strašá! A proč tam strašá, dědéčku? Proč? Dávno, pradávno tému, co žilo na Čórtovo hrádu pleméno loupeživejch rytýřů. Ha tý lotrové mordováli kupcé ha poutníky. Kehopák nehutrátily, teho ukrutnó tejráli nebo hladomoříli. Hále skerzevá tý hovadný skutkové musíli všicí po smérti do peklá, kde čort rozkázal jejích zatracenéjm dušám... Haby... Haby?... Haby strašály na hrádě jak zjednaný. Za to strašání těch duchůch proklatejch bylo voprávdu k nevyderžení, že tý potomkové, co tam bydláli, hutékli do světa širýho ha necháli Čórtův hrád napospás..."

 

Dorazili jsme zhruba o hodinku dříve. Plánovaně, chťouce ušetřený čas využíti k prohlídce zdejších pamětihodností. Vedeni na jedné straně instinktem a turistickými ukazateli na straně druhé zamířili jsme na náves, vydávajíce obdivné mručení u každého temného zákoutí...

 

"Pohleďte na tyto starodávné totemy, pane kolego. Zdejší lid je asi nádherně zaostalý..."

 

U domků, uliček, strašidelných průchodů, u oken, jimiž pronikal dotěrný ledový vichr, u věží a bran, jimiž procházelo zapadající slunce...

 

"WC!" "Co je to?" "Rej blažených z Orfea a Euridiky." "Tohle???"

 

Tajuplné končiny, toto! V pět večer zavírají své krámky i Asiaté, infocentrum něpremává už od tří odpoledne, spodina bezcílně bloumá po ulicích...

 

„Ach, a ta jadrná horalská mluva! Jak stříbrně zvoní v ústech rázovitého lidu!“

 

I tak se nám však podařilo ukořistit turistické známky a razítka. A také pohledy s prapodobiznou Strejdy Legendy. To bude něco pro příští generace! Ještě kdyby nám to tak ozdobil svým typickým autogramem...

 

Na půl šestou přesunuli jsme se již do country-hospůdky Tulipán, kde se kolegové žatečtí každý poslední čtvrtek v měsíci scházejí. Přišli jsme si tu, nutno přiznat, jak Alenka v říši za zrcadlem. Hospůdka už byla plná až ke stropu! Aby ne, vždyť se tu sešlo na čtyři desítky kamarádů! Tak o tom si my můžeme nechat leda zdát. Ale buďme objektivní, ono je to jiné, když bydlí tady „okolo“, a nebo když je každý z druhého konce rodné hroudy. To my prostě nezměníme. Musíme to vynahrazovat odhodláním a nadšením...

Spatřili jsme zde spoustu známých tváří a to nám udělalo velikou radost. Jmenovat je však nebudu, bylo by to nespravedlivé vůči těm ostatním, s nimiž jsme se setkali poprvé. Každopádně však, vřelé přijetí vehnalo nám téměř slzy dojetí do očí. Připadali jsme si tu jako doma...

 

Strejda Legenda zahájil schůzi úderem šesté hodiny večerní. Přesně, jak to mají flígři ve zvyku. Zadul svým mocným hlasem a přivítal dorazivší žatecké luftpirátstvo. Jakož i nás, v té době zaujímající čestná místa u výborového soustolí. Byliť jsme následně i dekorováni čestným odznakem žateckého spolku, což v nás vyvolalo nutně i lehké rozpaky. Ale jděte, kamarádi. Cožpak jsme nějaká honorace?...

 

„Prominte, pane hrábě, já sem eném horáckej sprosták...“

 

Zprvu bylo samozřejmě nutné probrat nějaké organizační záležitosti. Novinky ze Synonyma letectva,... ehm,... Svazu letců (... jehož současná podoba a stav připomíná, řekněme, špatně napsanou tragikomedii před vyhozením do koše...), plány do budoucna, akce, jubilea a podobně. I my měli možnost se k některým věcem vyjádřit a reportovat kolegům názory našich členů. A to bez jakýchkoliv invektiv, napadání, odebírání slova a pohrdlivých pohledů, jichž jsme si za poslední roky při jednání s vedením SLČR bohužel užili víc než dosti. Jaký to propastný rozdíl! Žádná parta hořekujících páprdů, anóbrž dobře zorganizovaná skupina stejně smýšlejících lidí, kteří místo planého žvanění raději tvoří hodnoty...

 

„Karbonizujte koksohydráty!”

„Provedem!”

„Termujte nukleáry!”

„Provedem!”

„Akcelerujte moderáty!”

„Provedem!”

„Ohřejte mi párek!”

„K službám.”

 

„Profesore!”

„Moment, právě vystřeluji svou 421. raketu na Měsíc. Tentokrát se určitě strefím...”

 

„Je to šílenec, nicméně génius! Vynalézá, jako když slípka snáší vejce. Ale aby si nechal narůst pořádný plnovous, to ne!”

 

Proč to tady jde? Proč to jde u nás? I u jiných... A proč to nejde tam, kde by to mělo jíti v prvé řadě? Odpověď paradoxně není příliš složitá, stačí se zamyslet...

 

Po této kratší oficiální části následovala pak již volná zábava. Nicméně ještě před ní cítili jsme potřebu ke svým přátelům taktéž krátce promluvit. Mými ústy, byť nejsem zrovna valný a nadšený řečník. Ale Jackvéz huhňá, tak by mu nebylo rozumět...

Chtěli jsme především předat pozdravy od Bílého otce z Tišnova, poděkovat za možnost zde býti a vyjádřit naději, kterou v našem partnerství cítíme. Naději v to, že se podaří přeci jenom odkaz našich předků přenést na generace příští. Respektive nyní spíš hlavně udržet při životě. Ujistit se navzájem o odhodlání naši spolupráci nadále prohlubovat, účastnit se navzájem námi i jimi pořádaných akcí, bude-li to alespoň trochu možné...

Snad nás kolegové pochopili a porozuměli našemu poselství...

 

"Agrr Oua Iou Auú Heajé Iíí..."

"Něrúšaj, vzácného pána! Voláme ho Tóma hluchoněmec. Čouvěk povětérnej, hale štěnici by nezabíl, žíví sa poctivo, prodává za půlgroš oučinný škapulíře proti zlejm duchám z Čórtova hrádu."

"Podaruj chuďasa stříbrňákem."

 

Čas se nám povážlivě chýlil, tudíž jsme se snažili každou následující minutku využít naplno. Popovídat si, dozvědět se nějaké zajímavosti, podělit se o své zážitky a zkušenosti. Ale také navázat další a další přátelství. Pravda, vše za cenu jisté dávky sebeobětování, ale co bychom pro blaho našeho Leteckého klubu neudělali. Navíc, když se za zády náhle zjevila nekřesťansky vonící dozlatova opečená flákota zvící mamutího stehna, seznali jsme, že ono to sebeobětování zase až tak strašné nebude. Mnozí z nás přivítali tento potravinový doplněk s povděkem navíc i proto, že v některých okamžicích je prostě nutné drůbky řádně promastit...

Spokojení strávníci ztichli a místností se ozývalo toliko hlasité mlaskání a slastné mručení. Veselý mistr řeznický odkrajoval štědré porce, kuchtíci doplňovali hromádky hořčice, křenu, pfeferónek... Kdo měl chuť, mohl si dosytosti přidat... Uf, tyjo! Sbohem, štíhlá linie...

 

„Pane hrábě, pane hrábě, hlavně opáterně. Raději dvakrát měřiť a jednou řezáť.”

„Když jde o signorinu, rovnou řežu.”

 

Odjížděli jsme před devátou hodinou večerní. Mnohem později, než jsme původně plánovali, nicméně... Odejít bez rozloučení nebylo možné a ani by nás to nenapadlo. S každým potřesením rukou padlo několik dalších a dalších vět, úsměvy, poděkování, pozvání... Ale to víte, kamarádi, že se zase brzy uvidíme. Tady, tuhle, támhle, či onde, jak se to prostě povede. Ale uvidíme. A vždy a všude rádi, jak to mezi „bratry ve zbrani“ chodí...

Držte se. Moc děkujeme a těšíme se...

 

Jen ta cesta zpátky, ovlivněná smutkem a nostalgií, že ten prima večer už musel skončit, byla dosti náročná. Od Čórtova hrádu fučálo a duše proklatý začínaly zasejc strašáť. Nebo to byla metelice z Merkelistánu vanoucí? Bůh ví, je to prostě kraj divoký a tajemný...

 

Pár obrázků z procházky (nejen) po Žatci...

Fotky ze setkání...

A něco málo od Míry Rychtaříka...

 

„... já mám po včéru v hlávě vymetýno. Hani névim, jak jsem pád do kanafásu.”

„Máte pravdu, ani já.”