Bitva o Šalingrad...

... aneb V Tuřínově tam je hej...

 

       ... Jsou dva způsoby, kterak naplnit literu zákona a spáchat něco, co nám prostě coby spolku jest nakázáno. Buď si nudně odsedět Valnou hromadu někde v sále (byť v prostředí známém a příjemném, jakým se nám již, mohu-li to tak říci, stal CEPES...), nebo spojit tuto s něčím zajímavým a zábavným...

 

Tento report budež rozložen na dvě části. Na první, týkající se přímo návštěvy letiště v Tuřínově a kamarádů z Blue Sky Service, jakož i hromadění se samotného, a na druhou, zabývající se následným pobytem v Šalingradském Ústavu vědecko-technickém, alias ŠUVTu...

 

V Brně jsme byli naposledy,... moment, počítám,... áha! Předloni! Sákryš, to to ale letí! Je tudíž neoddiskutovatelným faktem, že jsme se těšili převelice. Samozřejmě jsme se s Michalem a ostatními v průběhu těch dvou let setkávali po různých leteckých akcích a podobně. Nicméně posedět si přímo v BSS, koukat z okna na startující a přistávající stroje na tuřínovském erfíldu, cítit vůni leteckého petroleje, to je prostě TA přidané hodnota, kterou nic jiného nenahradí. Navíc, když je to v dostupné oblasti i pro kolegy a kamarády, kteří to mají jinak na naše setkání v Praze neúměrně daleko. Tedy příslib setkání se „starými pardy leteckého řemesla“ Toníkem Suchým a Jožkou Mackem, Veselého strýčka Pavla nevyjímaje, to taktéž přispělo k celkovému, abych tak řekl, očekávanému dojmu z celé akce. No a když se i paňčelka Monika dušovala, že zas jednou po letech vytáhne naše střelecké eso Honzu Vlčko,... hele, ono se vlastně ani nešlo netěšit! Tak teď už jen, aby vlaky jely dobře...

Záměrně nejmenuji konkrétně České drahé, protože... Ále, škoda slov. Stačí, že rozoraly brněnský Hauptbahnhoff a my se museli tudíž přesunout na Dolní. Ještě, že existují Žlutovlaky...

(pozn.: A to jsem jel jen v Plebs klass, na rozdíl od některých fajnšmekrů...)

 

Po převzetí náčelníkem na Dolním nádraží a převozu na letiště, kde nás již netrpělivě očekával Toník z Olomóca a taktéž kolega Brusinka, dorazivší horem přes Judendorf prošli jsme důkladnou kontrolou spolehlivosti a byli převezeni přímo na Himmelblau...

 

A zde začíná avizovaná část první...

 

Je jisté, že každé valné hromadění má svá pevná pravidla. Není sice až tak úplně nutné je dodržovat až do detailů, ale úřední šiml se nakrmit musí, o tom žádná. Tedy jsme nejprve vyřídily ty oficiality. Bílý otec z Tišnova nás přivítal, poděkoval kamarádům z BSS za možnost dočasného azylu, přivítal osobně i na dálku nové členstvo a pohovořil o činnosti našeho klubu. O plánech a vizích do budoucna, o našem poslání. A také, a to zejména, o našem vztahu ku Svazu letců...

V jakékoliv podobě, tedy k tomu prapůvodnímu, k jehož odkazu jsme se vždy hrdě hlásili, hlásíme a hlásit budeme, neboť to cítíme jako svoji povinnost. Morální povinnost vůči těm, kteří tuto stavovskou a profesní organizaci letců a členů pozemního personálu budovali a několikráte obnovovali. Vlasteneckou povinnost, neboť,... a nechci tím upírat zásluhy jiným,... letci byli vždy ti první, kteří se postavili bezpráví na našem národě, v mnoha případech i se zbraní v ruce a s nasazením vlastních životů...

K minulému, říkejme mu například SLČR z.s., neb to byla jeho poslední podoba. Ku spolku, jenž byl nejprve s tichým nezájmem ostatních několika jedinci (snad z hlouposti, snad pod vidinou vlastního zisku) přiveden na pokraj srázu, aby posléze byl s velkou pompou uměle udržován při životě pár hrobaři bez jakékoliv koncepce (neb my jsme přeci ten slavný Svaz letců a ostatní si koukejte sednout na pozadí. A zejména si nedovolte mít vlastní názor, natož pak, aby byl odlišný  od toho jediného správného, který máme my...). A aby poté, co bez šance na záchranu (a bez chuti vůbec být zachráněn) sklouzl z onoho srázu na dno toho nejhlubšího morálního bahna...

A k budoucímu, jenž byl na nátlak několika pokrokově smýšlejících vizionářů založen (byť s částečně stejným obsazením osobami, které pohřbily Svaz minulý...), aby převzal snad jednou do budoucna otěže a odkazy toho původního, byť pod trochu jiným názvem. Což nebude jednoduché a neobejde se to pravděpodobně především bez jisté generační výměny a změny přístupu mnohých z nás. Zejména co se týká zaměření se na širší vrstvy veřejnosti, mládež a vůbec i činnost s nimi...

Jsme totiž pomalu vystaveni okamžiku, kdy se budeme rozhodovat, zdali se do činnosti tohoto nového Svazu zapojíme, či nikoliv. Chceme? Budeme chtít? Budeme to potřebovat? Bude to pro nás k něčemu dobré? Nebo to bude opět jen o vědomí vlastní morální povinnosti vůči ikonám typu gen. Fajtla, gen. Peřiny, gen. Šišky a dalších?...

 

Ještě něco málo vcelku nudného povídání ohledně financí, dotací, úspor a útrat a pak začal povídat Jožka Macek...

 

A mluvil a mluvil...

 

Pořád mluvil...

 

A čas utíkal...

 

Pořád mluvil...

 

Posléze však již musel býti umlčen. Nenásilně, avšak důrazně, neb bychom nestihli realizovat druhou část návštěvy BSS – prohlídku pracoviště, zázemí a letadloparku. Prohlídka Pálavy shora letos nebyla možná, protože náčelník zrakvil Zlínka a tento nemohl být tudíž využit. Pravda, do toho plastového modrého obra v hangáru bychom se vešli pohodlně všichni, ale... Se obávám, že takový výlet by nám nikdo neprofinancoval a navíc by asi majitel vyskočil nejen ze své kůže (pravděpodobně by stáhl i nás...). Nicméně to vůbec nevadilo, projít si hangáry, letadla si prohlédnout z blízka a do nejmenších detailů, pohladit si lesklý plech, nahlédnout skrz průzračné plexi do kokpitu, dozvědět se něco málo TéTéDéček,... vše pečlivě nafotit,... myslím, že to ocenili nejen modeláři...

 

A Jožka pořád mluvil...

 

Jenže pak už musel vyrazit na vlak. Pomalu jsme se rozloučili s domácími (včetně králíků a bažantů...), poděkovali za příjemně strávené chvíle a vydali se špalírem Turboletů v různém stádiu rozkladu k bráně. Bylo nám tu pěkně, jen co je pravda. Už by zase mohlo být další léto...

 

Poslední takovou drobnou oficialitou, jíž jsme si dovolili dopřát, bylo položení květiny k pomníku československých letců RAF, jenž se nachází před halou tuřanského mezinárodního letiště. Vzdali jsme hold pánům, které jsem jmenoval již dříve. Jim a všem jejich kolegům, díky nimž zde dneska můžeme být a jejichž odkaz neseme a poneseme na svých bedrech. I Vám,... a především Vám,... velký dík...

 

A zatímco Jožka mluvil nadále, byť již jinde a bez nás, započali jsme slavně druhou část této výjezdní výpravy napříč republikou...

 

Minulou (předloňskou) návštěvu Šalingradu zakončili jsme tuze zajímavou návštěvou depozitáře Technického muzea ve společnosti samotného náčelníka TM pana Břínka. I pro letošek bylo možné něco podobného zrealizovat, nicméně po zralé úvaze jsme si vybrali raději návštěvu přímo muzea...

A byl to sakra dobrý výběr! Půvabná naše asistentka Lucka z BSS odvezla nás hromadně z jednoho konce vsi na druhou a tam...

Ó, nebesa, nebesa modrá! Letadla!!!...

Byli jsme vysazeni přímo v sousedství několika legend, které v dobách dávných i nedávných tvořily páteř československého a jistou dobu i českého vojenského letectva. Za sebe mohu konstatovat, že mě nejvíce přitahoval lehce nahrbený ocelový hřebec MiG-19, první nadzvukový orel, na němž se mimo jiné proháněl i Jožka Macek. Nemohu si pomoci, ten je takříkajíc mojí srdeční záležitostí, byť přesně nedokážu vysvětlit, proč. Možná vzpomínky z dětství, kdy jeden takový stával na dvorku před vstupem do Vojenského muzea na Vítkově. Nic to však neubíralo na pozornosti, jíž jsme posléze věnovali i dalším nádherným mašinám – L-29, MiG-21, Su-22 a Su-25. Navíc nám bylo dopřáno dva z těchto strojů shlédnouti i z pozice pilota – náš průvodce pan Smola otevřel nám kabiny MiGu-21 a Su-25. A to pak teprve bylo pokoukáníčko!!!

Šak jsme tam taky prokoukali minimálně hodinu a půl...

Přitom to byla v podstatě jen pomyslná špička ledovce z toho, co nás teprve čekalo! Ani jsme netušili, jaké poklady muzeum ukrývá uvnitř. Parní stroje a jejich modely, vozidla a motocykly od počátků skoro do současnosti, nože, sekery, sekeromlaty a další pre- a historické zbraně,... ale hlavně,... a kvůli tomu jsme tu přeci byli, žeáno,... expozice věnovaná historii letectví... Od doby, kdy se odvážní vzduchoplavci posadili do změti plátna, lanek a dřevěných šprušlí, až do současnosti, dalo by se říci. Nicméně takovým pomyslným jádrem expozice byly především letecké motory, pístové i proudové. V řezu, aby bylo možné do detailů vidět, o jak složité výrobky se jedná. Jak nám bylo sděleno, pocházejí z větší části ze strojů, které absolvovaly nějakou mimořádnou událost a byly vyřazeny (jak tomu je i u již zmíněných dravců, které jsme prolézali na dvorku...)...

Takovou perličkou však, minimálně z pohledu mého osobního, byl anglický letecký trenažér. Dřevěná škatule s křidélky a kabinou, taková, na jaké se již za války cvičili naši piloti v Anglii. Usednout do takového exponátu, částečně provozuschopného, byť zatím stále ještě jen na lidský pohon, bylo,... nevím, jak to správně nazvat,... jako navštívit leteckou svatyni. Je jasné, že to není přesně ten trenažér, jímž prošli českoslovenští letci, ale... Je to přesně takový. Za takovýto knypl tahali naši hrdinové...

 

Cože? Ono už je skoro pět? A hrome! Tak to už se mi nestalo hodně dlouho, abych se zapomněl v muzeu natolik, aby mě skoro museli vyhodit kvůli zavíračce!...

Ještě jsme cestou k východu stihli projít expozicí historie výpočetní techniky, kde si nejen kolega Brusinka se slzou v oku zavzpomínal na své začátky počítačového gamblerství (a rozpohyboval Prince of Persia!!!). Jenda Vlčko též uronil, hledíc do světla skrz děrované štítky, řka, že takové jsme měli na genštábu po levoruci. No jo, každý měl prostě na co vzpomenout. Konečně i já zde našel náš školní kompjutor IQ-151, který po půlhodině usilovné práce („if“ něco „go“ tam a „do“ tohle...) obvykle se zafuněním přestával pracovat...

 

Ale už ať jste venku, holoto!...

 

Vlak na Prahu, jedoucí opět z Dolního nádraží, vyrážel, jak jsme operativně zjistili, až za nějakou hodinu, hodinu a půl. Jak ale vyplnit ty zbývající desítky minut? Jít se projít po vsi, na to zas až tak moc času nebylo. Obkroužit toliko Hauptbahnhoff, to se nám též dvakrát nechtělo, neb jsme se s ohledem na velké množství černě oděných kokonů Merkelbáby necítili nejbezpečněji a tak trochu v nás i vařila krev. Tedy jsme nakonec skončili v naší (již oblíbené) nádražní hospůdce. Ve stínu mohutné lípy a ve společnosti bodrého moravského chasníka. Říkejme mu například Evžen...

Navíc se dostavil i Míša Hajn, odpočinuvší si po čtyřiadvacetihodinové službě národu. Tak jsme mohli po letech zase pokecat i trochu jinak, než jen po telefonu. Ochutnat pod Špilasem místní uzenou slaninu, pivní sýr, zajídat to dobře vychlazeným tekutým chlebem, zkrátka se trochu uvolnit a občerstvit se před dlouhou cestou domů...

A vyposlechnout si mimo jiné i hlas lidu. Vox populi, jak se říká, i když v trošku jiném dialektu, než jsme zvyklí. Chvilkama to bylo trošku úsměvné, to nepopírám, hláška „Já su křtěné Vltavó!“ vejde dozajista do dějin. Nicméně při troše zamyšlení, a nebylo ho potřeba zrovna mnoho, to mělo i mnohem hlubší smysl. Ten si ale jistě každý domyslí sám...

 

Fotogalerie - Monika...

Fotogalerie - Pytlák...

 

Odjížděli jsme pod smrákajícím se nebem, každý jinam, ale ku domovům. S pocitem příjemně prožitého dne, unaveni. S díky, jež jsme posílali skrz okna všem, díky nimž jsme si tento den mohli tak užít. Děkujeme kamarádi šalingradští, děkujeme náčelníku, děkujeme přátelé z Technického muzea. Díky, Evžene...

Bylo to fajn...