Bitva o Aviatickou...

... O červených krávách a Čaku Norysovi...

   Jsem na vážkách, jak o letošní Aviatické pouti napsat. Z pohledu člověka, který zná zákulisí a do Pardubic jezdí coby insider (neboli vnitřník) několik let pravidelně, nebo jen jako divák, který se přišel podívat? Obojí nese svá rizika. Mám vůbec něco napsat? Nebude stačit jen předhodit stovky fotek svých a kamarádů? Protože, jestli budu psát, ať tak, či onak, dostanu se bezpochyby někde na nějakou černou listinu. Neubráním se totiž zřejmě jisté porci kritiky a ta, jak známo, nedobře jest snášena...

 

   Jenže... Nejsem z těch, kteří by, jak se říká, „drželi hubu a krok“ a když se mi něco nelíbí, tak to řeknu. Jsem duše rebelská, což o mně ostatně každý ví. Naštěstí to ale valná většina lidí bere s patřičným nadhledem a respektem, věda, že tomu není jen tak, z plezíru. Vězte proto, že řádky následující jsou subjektivním vyjádřením toliko mého názoru, jenž se nemusí notně shodovat s názorem většinovým...

 

   Aviatickou pouť v městě perníku považoval jsem vždy nejen za letecký svátek. Za mohutné divadlo pod širým nebem, mající touhu oslavovat historii československého a českého letectva od samotných počátků až do současnosti. Za akci, během níž nás (myšleno lid všelikterý...) organizátoři vtáhnou do děje a postupně provedou mnohými dějinnými událostmi tak, aby každý z nás na několik hodin stal se jejich součástí. A to takovým způsobem, aby si na své přišel opravdu každý. Od drobotiny, přes laiky, až po náročné diváctvo a profesionály. Proto jsem vždy razil heslo, že na Pardubickou zásadně ANO, i kdyby tragače padaly. Proto jsem obětoval (a nejen já, my všichni...) čas a volno, abych mohl od rána sobotního být součástí tohoto svátku. Takovým malým, i když z celkového pohledu vpravdě nicotným, kolečkem v obrovském stroji, které se snaží alespoň troškou přispět, přidat ruku k dílu. Proto jsem se vždy velice těšil a napjatě odpočítával měsíce, týdny, dny a hodiny...

   I letos nebylo tomu jinak, byť se ke mně již po skončení předchozího ročníku dostávaly tu více, tu méně věrohodné zprávy o bouřlivých změnách, odchodech, příchodech, politikaření... Ale ne, není účelem tohoto článku hrabat se v pozadí a zabývat se probíráním, kdo, co a proč. Kdo něco ví, nechť si udělá vlastní názor, já si svůj též udělal...

 

   Na samém počátku ale musím udělat jednu důležitou věc – vyjádřit jménem svým i jménem kolegů z Odbočky 30 „gen. Karla Mrázka, DFC, DSO“ SLČR velký dík panu Jandovi z odbočky pardubické. Jednak za poskytnuté vstupenky pro členy naší odbočky, zejména však za lístky pro žáky Základní školy T. G. Masaryka v Milovicích. Stejně jako vloni, byli vylosováni (letos tři) šťastlivci, kteří obdrželi po jedné vstupence pro dítě a jedné pro dospělý doprovod. A stejně jako vloni podařilo se nám během dne náhodně na jednoho z výherců narazit, při prohlídce repliky slavné stíhačky Spitfire. Využili jsme možnosti, domluvili se s kamarády z Czech Spitfire Clubu a z páťáka stal se během několika minut ostřílený nebeský bojovník v uniformě britského Královského letectva s domovenkou Czechoslovakia na rameni. Nebylo to předem domluvené, podotýkám, proto se posezení v kabině spitfiru a fotografie v uniformě i s kuklou, staly pro malého bojovníka nečekaným a vítaným překvapením. Díky, Joe, díky, kluci...

 

   Poprvé po dlouhých letech vyrazil jsem na letošní již 24. Aviatickou pouť jen jako divák, nikoliv jako člen Fototeamu AP (Jenž byl v rámci čistek zrušen bez náhrady...). Mělo to pro mne, přiznávám, jistý zvláštní nádech a připadal jsem si doslova jako nahý v trní. Na druhou stranu jsem s sebou po dlouhé době mohl vzít Štěpánku s Matějem, tedy šlo v podstatě o velký rodinný výlet. Přesto mi to nedalo, abych hned po příjezdu neobešel celé letiště a alespoň se nepozdravil s mnohými přáteli a kamarády, co jich jen všude (z)bylo...

   Následně jsme se, samozřejmě po dohodě, usalašili v kempu u RAFáků. S otevřeností sobě vlastní a s typicky kamarádským přístupem dovolili nám používat po dobu návštěvy jejich výsostné území jako útočiště a úložiště. A následně i jako úkryt během několika silnějších, avšak krátkodobých, přeháněk. V průběhu dne jsme však přeci jenom prolezli, co jen bylo možné...

 

   Nebudu sáhodlouze rozebírat jednotlivá vystoupení, neb bych byl opětovně nařčen z tvorby blafů a politrukařiny. Kdož chcete mít podrobný přehled, podívejte se na internet na webové stránky AP, kde najdete program celého dne. Nicméně musím s politováním konstatovat jeden zásadní fakt. Kdybych měl velice stručně už zde zhodnotit celou letošní Aviatickou pouť, použil bych asi výraz: „Hmmm, no...“

   Uznávám, že z organizačního hlediska je takovýto podnik něco, co si ani nedokážu představit. Spousta hodin příprav, ouředničina, práce okolo, to klobouk dolů. Nicméně bez ohledu na to, co se stalo či nestalo, bez ohledu na to, co vím a nevím, bylo to letos takové,... nemastné, neslané, řekl bych. Taková akce za každou cenu, postavená zcela zjevně hlavně na vystoupení tří historických letadel se znakem Red Bull. Což ve svém důsledku nemohlo znamenat nic jiného, že již týden před konáním této akce počaly se objevovat první nepříznivé zprávy o tom, který ze slíbených strojů nedorazí. Počalo to Lightningem, o den později následoval i Mitchell (byť jsme to z internetu věděli o den dříve...). A my se začínali vsázet, kdy z programu zmizí i třetí warbird, Corsair (a že i takové zprávy prosakovaly na povrch, nedělní vystoupení na jiné akci v Evropě a podobně...). Není proto divu, že mnoho z potenciálních návštěvníků bylo znechucenou již předem a počínali přemýšlet o jiném programu na víkend. Shrnul bych to do věty jednoho z mých nejlepších kamarádů, jenž pravil, že raději pojede 600 km do Německa, kde má jistotu, že co se slíbí, to uvidí. Konečně, i já byl až do pátečního večera na vážkách...

   Organizátoři sice slibovali náhradu, ale... Stačí se začíst do různých internetových diskuzí...

   Ano, nepopírám, majestátní DC-šestka v salónní úpravě pro maršála Tita je nádherný stroj. A když zaburácí nízko nad plochou, srdce poskočí. Člověk dokáže v tu chvíli i přivřít oči, aby odpustil vtíravě z ocasu zářící červené krávy. Akrobacie na vrtulníku je bezpochyby také zajímavá. Nicméně válečné plnokrevníky (byť také zhyzděné reklamou na známý iontový nápoj...), nezlobte se na mě, to nenahradí. Ani náhodou...

 

   Vůbec, celé to nedělní poletování, až na několik osvědčených výjimek (zmíním blíže níže...), bylo takové nějaké bez duše. A stejně na tom byl i pozemní program. Nejen, že byl oproti předchozím ročníkům zhruba čtvrtinový (minimálně na pohled určitě...), ale postrádal i jakoukoliv koncepci. V podstatě, alespoň z mého pohledu, šlo jen o pobíhání sem a tam, doprovázené střílením, k tomu tři nebo čtyři vozy jako doprovod a nepochopitelný až nulový děj. Se slzou v oku jsem zavzpomínal na loňské mohutné „bitvy“ pod širým nebem, konané za přítomnosti obrněnců a dokonce i kavalérie. Za mohutné nasazení všech zúčastněných, kteří odevzdali v proudech z nebe se valící vody víc, než jen maximum...

   Vrcholem zmaru v tomto ohledu byla závěrečná „takybitka“ z období Vietnamu. Nejen, že si nevybavuji, že by byl vrtulník z MASHe bojově nasazen ve Vietnamu, navíc jako „gunship“ (nicméně internetové encyklopedie tvrdí, že ano, ve verzi OH-13, takže...), ale celé to bylo spíš k smíchu. Baculatí amíci, nacpaní no tygrovaných maskáčů, ověšení jak vánoční stromečky, vedení megadrsným hustokrutým Čakem Norysem v džínách a proti nim skupina rákosníků, pobíhající na písknutí píšťalky sem a tam. Navíc, když jako jeden z jejich velitelů vystupoval člověk, kterého jsme před pár týdny viděli jako uječeného bürgermeistera při ukázce osvobození v Milovicích... No,... prostě kalamita, pane Jonáš. Tady chyběl už jen Josef Švejk se svou památnou větou: „Co blbnete, dyť sou tady lidi...“

 

   Nechci být ale jen za kruťase a rýpala, samozřejmě se našly i věci, které je potřeba pochválit. Nebuďme zaslepení a dejme prostor objektivitě...

 

   Rozhodně největším kladem víkendové AP bylo počasí. Proboha, Ty tam, nahoře, proč nemohlo být takhle vloni? Přišly přeháňky, to ano, ale jinak po celý den bylo příjemně a teplo, místy až horko. Ideální podmínky pro účast a také pro fotografování (proto nechápu, že mi to letos tak nebetyčně nešlo. Když srovnám své úlovky s fotkami kamarádů, musím si říct: „Kruci, chlape, o co se tu snažíš?“...). To se to pak poletuje...

 

   Ne všechny stroje, sponzorované Red Bullem, vyvolávají v nás rozporuplné až záporné pocity. Když člověk na nebi uzří vystoupení Radky Máchové a jejích „Melody Boys“, srdce zaplesá. To je prostě ozdoba každé podobné akce. Osvědčená klasika, která nemá šanci zklamat. Stejně tam Martin Šonka, při jehož akrobatických číslech stydne krev v žilách a slabší jedinci omdlévají či trpí kinetózou. Až si někdy říkám, jestli to je vůbec ještě možné. Vždyť to celé naprosto popírá všechny fyzikální zákony. Nemohu se ubránit dojmu, že ať vymyslíme pro letadlo jakoukoliv možnou i nemožnou osu, jmenovaní budou schopní kolem ní se otáčet. Z čehož plyne, že akrobatickým mašinám dávám jednoznačně palec nahoru. A těším se, až se znovu uvidíme...

   Již vloni těšili jsme se na avizovanou UL repliku slavné československé předválečné stíhačky Avia B.534. Už na stojánce působila na nás velmi milým dojmem. Samozřejmě je poznat, že se jedná o ultralight, ve vzduchu se to ale ztratí. Tato poletucha též do programu jednoznačně patří. Jen škoda, že se nepředvedla pořádně. V podstatě jen odstartovala a hned šla zase dolů. Nevím, bylo to tak schválně? Bylo to součástí nějakého dalšího nekonceptu? Nebo snad technická závada? Každopádně toto letadélko mě osobně tuze potěšilo a pevně doufám, že ji zase brzy uvidím poletovat, pokud možno pořádně. Ještě tak, kdyby se ji povedlo dát dohromady s Junkersem Ju-52, to by bylo!...

   Organizátorům leteckého dne povedlo se též několik naprosto geniálních spojení vystupujících strojů. Kluci z Mladé Boleslavi na svých prvoválečných vránách a k tomu členové Létajícího cirkusu Martina Kindernaye, to bylo právě jedno z nich. Přesně ve stylu „víc mašin, větší zábava“. Navíc ten červený Dreidecker, to je prostě lahůdka. Prvoválečná ukázka (respektive její vzdušná část) mě tedy uchvátila... (Mimochodem, Jarda Klacek tentokráte nekočíroval obvyklý Nieuport, ale usedl za řízení německého Eindeckeru. Takže vlastně... Oblt. Knüppel...)...

   Stejně tak vztyčuji palec do polohy „AUF“ pro dynamickou ukázku dvojice AH-1 Cobra a Mi-24. Sice je pravda, že polovinu ukázky Cobra provisela za plotem letiště, zatímco mohutná srna,... tedy,... laň,... předváděla nad dráhou svůj dračí tanec. Ale svým způsobem to bylo přesně podle historie. Tak to skutečně bývalo a je to doloženo v mnoha případech. Jen tedy, pod oběma stroji nerozprostírala se rozlehlá placka pardubického letiště, anóbrž nedozírné lesy šumavské...

   No a třešinkou na dortu bylo samozřejmě zbývající válečné ptactvo. Chromem se lesknoucí Excalibur z Mnichova Hradiště (P-51 Mustang), jehož typický houkavý zvuk vrtule jako by do nás pouštěl drobné elektrické výboje. Jistě někomu z Vás dědové a babičky vyprávěli své zážitky z mládí, kdy mnozí z nich setkali se koncem války s Mustangy amerického letectva, operujícími nad naším územím a ovládajícími v té době nebe nad Evropou od trávy až nad oblaka. Či anglický plnokrevník ladnými tvary oplývající, Supermarine Spitfire. Divoká kočka plivající oheň, na níž si českoslovenští letci vydobyli nehynoucí slávu. Nikdo mě nepřesvědčí, že tomu je jinak, vždy budu tvrdit, že to je nejkrásnější letoun všech dob. A co na něm Steve Stead v Pardubicích předváděl, z toho zůstával až rozum stát. Jednalo se o stejný letoun, jenž před dvěma roky podepsal na dvířka do kokpitu paní Hanička Fajtlová. Pro letošek a do budoucna navíc opatřený českou kokardou pod kabinou, emblémem čápa a kódovým označením 312. československé perutě. V tomto případě DU°V, tedy strojem, na němž létal proslulý lovec štěnic a německých stíhaček Otto Smik, DFC... Schválně jsem se v jeden volný okamžik Steva zeptal, proč zrovna Otto Smik. Odpověď byla anglicky jednoduchá a trefná – proč ne? Good job, Stevie. And many thanks for your great show...

   (Jen škoda, že stejnou šťávu neměla vystoupení Jaku-3 a Corsairu...)

 

   Přeci jenom ale je jedna věc, které si cením ještě mnohem více, než výše zmíněných ukázek a vystoupení. A snad mi kamarádi, kolegové a letci odpustí, že toto upřednostním. Měl jsem totiž tu čest,... a opravdu to za čest považuji,... setkat se s Jiřím Schamsem...

   Jistě ho mnozí znáte, byť pravděpodobně pod přezdívkou Regi. Příslušník prostějovské 6. Speciální brigády a později SOG, medik, který utrpěl závažná zranění při výbuchu miny v Afganistánu. Fajn kluk a hrdina, který si svojí odvahou a přístupem k životu zaslouží úctu a obdiv nás všech. Podobně, jako dávní hrdinové z první i druhé světové války, i novodobí váleční veteráni bojů v Iráku, bývalé Jugoslávii, Afganistánu,... vlastně kdekoliv. Je sice pravda, že jsme na něj narazili v podstatě náhodou. Ale toto setkání zanechalo v nás hluboké dojmy...

   A rozhodně nebylo poslední. Uvidíme se vlastně již za pár dní. Od náhlého nápadu totiž nebylo daleko k činu a ještě za tepla domluvili jsme s Jardou Klackem pro Regiho a doprovod možnost účastnit se mladoboleslavského Dobového leteckého dne za dva týdny. A vymyslíme i něco dalšího, to slibuju...

 

   No,... a bylo po všem. Ať už jsme opouštěli pardubickou AP se smíšenými pocity, musím říci, že mě nakonec nemrzí, že jsem ji nevynechal. Nebylo jich sice mnoho, ale své zážitky jsem si tam našel. Hlavně mě ale těší setkání s mnoha kamarády. S RAFáky z Czech Spitfire Clubu, Bigglesem od Nebeských jezdců (KVH 276th sqn.), s fotografy, s letci aktivními i bývalými, s přáteli z bratrských odboček, s Mírou Tomanem, který tentokráte též přišel jen jako běžný návštěvník (což je při pohledu zpět a při tom, co vše pro AP udělal, ovšem fakt velmi tristní!...), s kolegy z odbočky, kteří na AP dorazili, samozřejmě s Alenkou Šestákovic, mojí leteckou maměnkou... V neposlední řadě i s kamarády neleteckými – Peggym, Motýlem, Jirkou Plhou, Můrečkami Luckou a Bárou... S Míšou Hajnem, se kterým jsme večer zakončili nad kávou a vaflí (Ehm,... WAAFlí...) v příjemné kavárničce v centru Perníkové Lhoty...

 

Fotogalerie - Pytlák...

Videogalerie - Pytlák...

Fotogalerie - Hofis...

Fotogalerie - Charlie Jareš...

Fotogalerie - Vašek Bureš...

 

Foto- a video- galerie ke stažení zde, avšak na několik částí. Prostě je toho moc:

1. část

2. část

3. část

 

Kdo si hraje, nezlobí:

Pár vylepšených "oldies" jako fotogalerie a ke stažení... (Díky veliké Lukáši Vaňkovi za úpravu...)

 

   Odjížděli jsme za slunka západu. Koukal jsem na ten rudý kotouč a myslel usilovně na jednu věc. Bože,... dej, ať slunce nad Aviatickou nezapadne. Dej, ať v bitvě o Aviatickou zvítězí rozum nad sebeslávou a chamtivostí. Nebude to boj lehký a asi nebude trvat krátce, ale... Ale to vše až čas ukáže...