Biskajští kamarádi v modrém...
... Velké setkání na žižkovském vršku...
Od samého počátku projektu Biskaj bylo naším velkým snem setkat se s našimi kamarády v modrém. A dočkali jsme se!...
Těsně před naší milovickou oslavou Dne letectva uskutečnilo se toto slavné setkání. A to na místě tak kultovním, že už to snad mohl překonat jen Pražský hrad. V slavnostní síni Národního památníku na žižkovském vrchu Vítkově, v místech, která se zapsala do dějin našeho národa, konal se slavnostní nástup příslušníků Armády České republiky, navrátivších se ze zahraničních misí. Byli mezi nimi i naši kamarádi z 18. Leteckého poradního týmu...
Nebyli samozřejmě sami, tohoto slavnostního aktu se zúčastnilo cca 130 mužů jednotek, které se vrátily z misí v Afganistánu, Kosovu, Mali, Anglii, Itálii a dokonce i na Golanských výšinách. Naši novodobí hrdinové...
Několik týdnů před touto slávou obdrželi jsme pozvánku od nového velitele 22. základny vrtulníkového letectva v Náměšti nad Oslavou. My a paní ředitelka Lada Flachsová. Spolu s námi měli se akce zúčastnit vybraní žáci ZŠ T. G. Masaryka v Milovicích...
Na Vítkov jsme zcela záměrně dorazili s předstihem, již kolem půl desáté. Měli jsme v úmyslu využít příležitosti a zabrousit trochu i do historie. Armádní muzeum VHU sice otvírá své brány každý den až v deset, pracovníci muzea vyšli nám však ochotně vstříc a pustili nás dovnitř s drobným předstihem. Díky nim mohli se tudíž děti na chvíli vrátit o nějakých pětasedmdesát let zpět, do dob někdejšího Protektorátu Bőhmen und Mahren. Dozvědět se něco málo o době, kdy relativní klid na našem území, vyvažoval všudypřítomný strach z nočních i denních razií tajné státní bezpečnosti, z udavačů, ke konci války i z náletů spojeneckých svazů a tzv. kotlářů, kdy jídlo bylo na příděl, kdy se národ dělil na ty, kteří pomáhali okupantům, na ty, kteří se snažili jen přežít a na ty, kteří statečně neváhali obětovat to nejcennější v boji za vlast, pravdu a čest...
O takových mohli jsme si pak udělat obrázek i o patro výš, v expozici věnované československým vojákům za druhé světové války. Bylo potěšující, že některé z dětí ve vystavených exponátech poznávaly něco, co již někdy někde zahlédly. Černý wellington československé bombardovací perutě, slavné Třistajedenáctky, anglický stengun, který držel v ruce jeden z útočníků na vraha českého národa Heydricha, tanky, na nichž naši vojáci bojovali na východní frontě a s nimiž se někteří z prarodičů mohli setkat ještě i v Milovicích po skončení války, a podobně. Všemu pak samozřejmě vévodila podobenka našeho patrona, gen. Karla Mrázka, DFC, DSO, druhého velitele československého stíhacího wingu ve Velké Británii...
Když už hovořím o tom patronátu, o němž jsem se konec konců zmínil i na začátku, bylo by dobré zapamatovat si též poznámku o 311. (československé) bombardovací peruti RAF...
Po krátké svačině přesunuli jsme se konečně pod mohutnou sochu Jana Žižky z Trocnova, vévodící Národnímu památníku Na Vítkově. Uvnitř právě vrcholila generálka slavnostního nástupu a my poprvé měli možnost zblízka spatřit své kamarády z Náměště...
Slavnostní nástup v síni Národního památníku měl být jakýmsi veřejným poděkováním všem vojákům AČR, kteří se vrátili před nedávnem ze zahraničních misí. Jejich výčet uvedl jsem již na začátku tohoto článku. Nastoupení vojáci měli být oceněni resortními vyznamenáními, pamětními odznaky a věcnými dary za příkladné plnění svých povinností a reprezentaci České republiky, ale také i za bojová střetnutí, k nimž na zahraničních misích pravidelně dochází. Tato ocenění předali všem přítomným náměstkyně ministra obrany Alena Netolická, zástupce náčelníka Generálního štábu AČR genmjr. Mikulenka a další zástupci velení pozemních sil i letectva. Velkým a milým překvapením pro nás bylo, když jsme byli veřejně uvítáni, jako hosté...
Po chvilce zazněla slavnostní fanfára a čestná stráž přinesla vlajku České republiky. Nastoupení vojáci, účastníci zahraničních misí, posléze převzali Záslužné kříže ministra obrany ČR, čestné odznaky AČR Za zásluhy, medaile za bojový kontakt a věcné dary. Všichni jsme to sledovali s nadšením a patřičnou dávkou hrdosti, a to nejen proto, že můžeme být u toho, ale také z toho důvodu, že mezi nejvýše vyznamenanými byli i naši kamarádi z 18. AAT. Naši hrdinové, nástupci slavných legionářů z dob Velké války a československých vojáků a letců z 2. světové války. Naši novodobí rytíři a nebeští jezdci...
Nyní na malý skok zpět k 311. peruti. Zmínil jsem ji z jednoho prostého důvodu. 18. AAT, jehož příslušníky byli naši letci z Náměšti nad Oslavou, byl součástí mezinárodního uskupení, označeného 311. AEAS – 311. Expediční poradní letka. Tato jednotka měla za úkol cvičit afgánské letce a pozemní personál na vrtulnících Mi-17 a Mi-24. Jako symbolické ocenění práce předchozích českých týmů bylo toto mezinárodní koaliční uskupení přeznačeno právě na „311“ – v upomínku slavné 311. (československé) bombardovací peruti a jako hold všem našim letcům na východní i západní frontě. Navíc, 22. zVrL v Náměšti nad Oslavou nese čestné označení „Biskajská“. Tedy opět vzpomínka na slavnou Třistajedenáctku a na její službu v rámci Coastal Command...
Po skončení slavnostního nástupu přišel ten pro nás tolik kýžený okamžik. S velitelem jednotky a ostatními kamarády měli jsme sice pár minut možnost hovořit už před ním, až nyní ale přišla ta správná chvíle. Teprve nyní mohly děti jít za svými modrými,... napadá mě slovo „chráněnci“, ale nevím, zdali je to ten správný výraz... Vojáci si s dětmi mohli pohovořit o svých zážitcích z Afganistánu, popsat svoji práci, vlastně se i představit, protože dosud se mezi sebou obě strany znaly jen z fotografií, vzkazů a dopisů. Mohli jsme si udělat pár fotografií na památku, včetně velké společné. Samozřejmě došlo i na výměnu symbolických dárků. Pro někoho možná drobností, pro nás a pro naše kamarády to však má mnohem hlubší význam a cenu. Jak se říká,... má to duši..
Fotogalerie - Lada Flachsová...
A odkaz na článek na webu Ministerstva obrany ČR...
Přišel čas se rozloučit. Nebylo to lehké, nikdy a nikomu se nechce, nicméně stejně jako naši kamarádi v modrém mají své povinnosti, spousta toho je i před námi. Aktuálně dlouhá cesta do Milovic, ke svým nejbližším. Ale přeci to neznamená, že se navzájem vidíme naposledy. Jednak jsou kluci z Náměšti pravidelnými hosty leteckých dnů po celé republice, jednak již plánujeme společnou velkou výpravu na jejich mateřskou bázi. Snad se vše podaří...
Kamarádi, bylo nám velkou ctí. Přejeme hodně štěstí a na viděnou...
