Bílé kříže...
... Soukromá exkurze na Italském hřbitově...
Původně měl jsem v plánu něco úplně jiného. Chtěl jsem si zajet do Prahy a vyřídit pár důležitých věcí. Jenže už Matěj měl ráno potíže dostat se vůbec do školy, někdo si za Počernicemi jen tak pro zábavu skočil pod vlak. V těch osm, co jsem chtěl jet já, už to nejelo vůbec...
A bylo po ptákách. Ehm,... po ptácích. Otočil jsem se a vyrazil zase ku domovu. Jen nevím, co mě táhlo ke kostelu. Našel jsem tam ale pozvánku na Dny kulturního dědictví Euroreichu. Na Italském hřbitově bylo otevřeno a v kostele taky, včetně zvonice... Johohó!... Upravil jsem tudíž náležitě svůj denní program a s úderem desáté zaparkoval u branky před hřbitovem...
Očekával jsem, že si jen projdu muzeum (nikdy jsem tu doposud nebyl, což je poměrně ostudné...), udělám venku pár fotek a půjdu. Jenže jsem netušil... Ale popořadě...
Po vstupu ujal se mě správce muzea a hned na začátku jsme si velice porozuměli. Mirek totiž,... ano, záhy jsme si i potykali,... zjistil, že máme spoustu společných kamarádů a známých (Jožka Křena, Zdeněk Řepka, Aleš Kubeš, "Lojza" Svoboda a další...) a že o Milovicích a jejich historii přeci jen něco vím. A tak z malé informativní návštěvy byla záhy dvouhodinová soukromá exkurze s výkladem. S velice zajímavým výkladem, hustě doplněným o spousty perliček, nejen z dob nedávno minulých (jichž jako starousedlík a bejvalý výsadkář měl Mirek plné kapsy...), ale právě i z historie. Ty byly samozřejmě momentálně nejhodnotnější, neb se vztahovaly v naprosté většině k tisícovkám mužů, spících svůj věčný sen právě na půdě italského hřbitova. Na italské půdě, neb dle dohody jedná se o italské území...
A proč zrovna Milovice? Za první války zahynulo při transportech a v táborech na českém území přes dvanáct tisíc vojáků z Itálie. Z čehož přes šest tisíc bylo jich právě zde (plus zhruba 500 rakousko-uherských, pár desítek sovětských a několik Čechoslováků. Byli zde i vojáci němečtí, ti však byly v devadesátých letech po dohodě exhumováni a převezeni do Reichu...). Hlad, nemoce, zranění, epidemie, všeobecná bída a strádání... No a vzhledem k tomuto počtu, vzniklo právě zde jakési centrum, podporované italskou vládou. Však je to také na hřbitově a jeho bezprostředním okolí znát. Všechno je upravené, čisté, jako kdyby měl právě přijet italský ministr. Kéž by to tak bylo i na našich vojenských hřbitovech...
Při rozhovoru s Mirkem čas tak strašně utíkal, že jsem to ve třičtvrtě na dvanáct musel doslova utnout násilím. Aby se Štěpánka dostala domů a do lidušky v Lysé na první letošní dvouhodinovku výtvarné výchovy s paní učitelkou Malíkovou. Nicméně jsme v kontaktu a bude-li šance, uděláme nějakou akci. Nějaké setkání pro děcka ze školy. Nebo třeba pro nás Mrázkovce, budete-li mít, kolegové drazí, zájem. Já sám si tam zajedu také zcela určitě,... ještě mnohokráte...
Závěrem přidávám ještě pár obrázků z následné odpolední návštěvy kostela Sv. Kateřiny v Milovicích. Já vím, zdá se, že to s armádou ani letectvím nesouvisí, ale... Není tomu tak. Proč? Nejen, že kostel stával původně jinde, v bývalé vesničce Mladá, jež musela ustoupit vojsku a jeho potřebám. Po jeho znovupostavení na návsi milovické byl totiž z velké části vyzdoben ruskými válečnými zajatci. Při bližším ohledání je ten nádech pravoslaví znát i dodnes. Na malbách, zařízení, relikviích...
