Aviatická pouť Ing. Vodníka...

06.06.2013 18:34

... aneb Když jest bardzo pjenkně...

   Sedím pod křídlem Spitfiru, tma tmoucí, noc prořezávají jen reflektory na sloupech u stojánky a blesky. Z oblohy se valí provazy vody, kapky bubnují na křídlo a stékají v malých potůčcích. Tento způsob Aviatické pouti zdá se mi poněkud nešťastný...

 

   Kdo mohl tušit, že se věci vyvinou takovýmto způsobem? Ano, pršelo. Několik dní. Ale to je touto dobou, řekněme, normální. Přechod jara v léto, přechod studené fronty z jedné strany Evropy na druhou. Proto byl jsem optimistou a těšil se na blízké setkání s mnoha přáteli a kamarády, s nádhernými stroji, na řev a dunění motorů, vůni spáleného leteckého benzínu a desetitisíce nadšených diváků. A že letošní Aviatická pouť, mimochodem toho času již třiadvacátá, slibovala letos zážitky vskutku nevšední! Jen ten seznam vystupujících strojů byl doslova fenomenální. Létající pevnost B-17, slavná „Sally B“, celá série slavných amerických stíhaček, P-38 Lightning, P-47 Thunderbolt, P-51 Mustang, jejich odvěký rival Messerschmitt Bf-109, neméně slavné ruské stíhačky Jak-3 a MiG-3, zástupci prvních generací proudových strojů, MiG-15, Gloster Meteor, Hawker Hunter, celá řada cvičných a kurýrních strojů, včetně Po-2 Kukuruznik, Fw-44 Stieglitz, dokonce se měla objevit i nádherná československá Avie B-534! Byť jen v UL verzi. Jenže, člověk míní a Svatý Petr mění...

 

   Jak poznamenal ve stejnojmenném filmu Forrest Gump: „Najednou začalo pršet a pršelo celé čtyři měsíce...“ Časový údaj je poněkud nepřesný, u nás se to dalo počítat na dny. Ale na pardubický víkend vyšlo snad to nejhorší, co si organizátoři, účinkující i diváci mohli přát...

   Propršely důkladně oba dva dny. Snad jen na dvě hodinky v neděli přestalo, a tak svitla maličká jiskřička naděje. I ona byla však záhy utopena v dalších návalech vod a slz...

 

   Je přirozené, že bylo tím pádem, jak se říká, po ptákách. A to doslova. Drtivá většina historických strojů zůstala přibitá na letištích po celé Západní Evropě, paradoxně situace na západ od nás byla totiž ještě mnohem horší. Jeden stroj za druhým odříkaly s omluvou svoji účast a stojánka pod věží zela prázdnotou víc a víc. Ostatní stroje stěhovaly se chvatně do hangárů a jen několik posledních osamocených zůstávalo čelit té psotě...

   I my, byť nás počáteční optimismus rychle přešel, rozhodli se zůstat a nevzdat se. Co na tom, že během několika minut byli jsme promáčení a po celý víkend nevylezli zpod pláštěnky a deštníku? Utéct a vzdát se umí každý...

 

   Na tomto místě musím konstatovat, že se stejně rozhodla i naprostá většina organizátorů a účinkujících. Nevzdali to a sebrali veškeré síly, aby tisícům dorazivších návštěvníků (ano, i přes tu všechnu psotu kolem zavítalo po oba dva dny na pardubické letiště velmi mnoho lidí. Přesný počet samozřejmě neznám, ale oni do toho šli také. A i proto stálo rozhodně za to zůstat a oplatit jim jejich nadšení a trpělivost...) vynahradili programové výpadky. Pozemní program jel naplno. Veškeré bojové ukázky, některé možná v omezeném rozsahu, ale proběhly. Zažili jsme znovu útok na Sovětský svaz v rámci operace Barbarossa. Obsazení německého letiště i útok kozácké jízdy, útok na letiště v Normandii i bombardování továrny Paramo, vše samozřejmě za využití množství pyrotechniky...

   Samozřejmě se i létalo. Nikdy nemůže být snad tak strašně, aby nevzlétla ani jediná vrána. A snad proto, že program musel být doslova z minuty na minutu a na koleni totálně přeoráván, snažili se vystupující letci předvést maximum a ještě něco navíc. Stroje lízaly nízká mračna, mnohdy se ztratily v tmavě šedých peřinách, aby se o pár vteřin vynořily někde úplně jinde, motory burácely v plných obrátkách, za armádními Gripeny vlály ohnivé ohony, mračna kondenzované vodní páry při obratech mnohdy zakryla i celý letoun. Dokonce i na koncích listů rotorů vystupujících vrtulníků tvořily se čáry vodních par. Stíhačky a bitevníky předváděli jejich piloti na maximálních i minimálních rychlostech, těsně pod mraky i pár metrů nad betonem. Dračímu tanci Mi-pětatřicítky dodaly na dramatičnosti červené kouřové efekty na pozadí dešťových mraků, chlapi na Sokolu odhazovali vodní bomby z podvěšeného hasícího zařízení (efektní nošení dříví do lesa...) a poletovali nad plochou, jako by se nechumelilo (a nepršelo...), sem tam vyčistil přistávací plochu startující či přistávající Boeing „ruskýho Slovairu“ (© Zdeněk Hurt)...

   Dalo by se říci, že kdo se na letiště dostal, ten si zalétal. Věřím, že kdyby mohli přiletět, ukázali by i ostatní, že nejsou palácové květinky. Mnichovohradišťský Mustang míhal se po nebi jako stříbrný blesk, Kukuruznik pokojně bublal těsně nad zemí, kluci z Německa předváděli psí kusy na Klemmu i se Stieglitzem, na nebi zahoukal i náš kamarád z Brna na svém Delfínku, do vzduchu se nakonec podařilo dostat i „stařičkou“ Bé Há-jedničku...

   Co mě osobně však skutečně dostalo do kolen, že vystoupila i Radka Máchová a Flying Bulls Aerobatic Team. V počasí, kdy i ptáci chodili pěšky, stříhla si tato světoznámá čtveřice z Jaroměře trošku vysoké akrobacie. Večer se nakonec zvedla i naježená zubatá Cobra, která nám od samého sobotního rána nedávala spát. Sice se jen zvedla a odletěla domů, vystoupení jsme si neužili. Ale i tak to byl zážitek. Naprostým šokem bylo však zjištění, že tato létající legenda má na ocase českou imatrikulaci...

   A když už jsem u těch vrtulníků, nemohu se ještě jednou (a nikoliv naposledy) nevrátit k našim klukům z Letectva AČR. Podvečerní výprava na stojánku, spíš už neformální a nepracovní (ano, byť se to mnohým zdá jako výmysl, nejezdíme už pár let do Pardubic a na ostatní letecké akce jen koukat na letadla. Každou takovou událost si s fotoaparátem na krku poctivě odpracujeme...), přinesla nám možnost prohlédnout si hezky zblízka jak Sokola, tak Hinda. A tomu druhému mohli jsme nahlédnout takříkajíc i pod kůži. A nejen to, splnili jsme si jeden ze svých snů a alespoň na chvilku usedli do kabiny tohoto létajícího křižníku. Taková malá odměna a velký zážitek. Díky, kluci...

   A ještě jeden musím zmínit, protože se zapsal do kategorie nezapomenutelných. Zatímco moderní i zrestaurované stroje seděly přes den na zemi a nepřiletěly, protože nahoře voda, dole voda, jiný přistál v dešti i potmě. Krátce před desátou hodinou večerní vyjel k přistávací dráze „foloumák“, z noční deštivé tmy se vynořilo světýlko, pak kvíknutí gum o asfalt, pištění a hluboké dunění a už ze tmy vyjížděl nám již známý polský MiG-15UTI. Zaroloval na stojánku, vypnul motor a byl tu. Z kabiny se vysoukali dva vysmátí „kluci“,... „malej a velkej“ nebo spíš Bolek a Lolek,... a první, co se ozvalo? Jest bardzo pjenkně...

   Připomnělo mi to legendární Boje a návraty od pana generála Františka Fajtla. Jak udatný český aviatik Sir Pepan z Ourazů stojí před polským zpravodajským důstojníkem a odpovídá na otázku: „Jak pan przijechal do Polski?“ „Okrentem podvodnym...“ ponorkou...

 

   Všechno to špatné veškerenstvo, počasí, déšť, chlad, promáčené oblečení,... nic z toho nemohlo narušit specifickou atmosféru Aviatické pouti. Kdo to jednou měl možnost zažít, tak ví, o čem mluvím. O setkáních s mnoha kamarády, které člověk běžně během roku sotva potká. O seznámení s těmi, které jsme dosud neznali nebo třeba jen z dopisů (třeba s kolegou Víťou Klímkem...). O společném posezení nad ešusem kávy, čaje či půllitrem piva. O zážitcích a vzpomínkách. O vyprávění v hangáru, ve stanu, na věži, pod křídlem, prostě kdekoliv. O dobrém pocitu z toho, že to tady, co jsme všechno udělali, přineslo někomu radost. Že i ostatní budou snad vzpomínat. O tom, že jsme někomu poskytli možnost se něco dozvědět, nebo naučit. Že jsme ukázali něco, co se jinde nevidí. A že jsme vzpomněli třeba na toho, kdo už tu s námi nemůže být...

   Hovořím o tom teď zcela záměrně, to je jasné. Totiž, jedním z nejkrásnějších a nejdojemnějších zážitků celého dne bylo večerní posezení u „stréca“ Rampíra ve stanu. Společně jsme postáli minutu ticha za Zdeňka Škarvadu a symbolicky si připili na jeho památku...

 

   Dlouho jsme dumali, kde si ustlat. Původní zhruba půlroční plány, kterak se vyspíme na stojánce pod křídlem B-sedmnáctky, vzaly díky dešti za své a na věži se usadil někdo jiný. Do hangáru pod Mustanga bychom se sice asi dostali, ale museli bychom se protáhnout úzkou škvírou v mohutných pancéřovaných vratech Úlu. Nakonec jsme si museli vystačit se stanem. Ale bylo to to nejlepší řešení, řekl bych...

   Jen ty vrány ráno! Úf! Ptakoplaše na ně! Co to je za nápad, plácat se kolem stanu a krákorat? Určitě měly na ocasech hákenkrajc...

 

   Je něco, v čem se neděle lišila od soboty? Program měl být venkoncem stejný, pršelo taky stejně. Tak asi...

 

   I ne. Každou neděli koná se přeci slavnostní ceremoniál za účasti nějakého významného hosta. Předloni Kuttelwascherovi, vloni Fajtlovi... A na letošek byl čestným hostem další z našich přátel, jeden z nebeských rytířů, generál Miroslav Štandera. Samozřejmě ale nemohu zapomenout na plk. Emila Bočka, jenž je zde pravidelným hostem a s nímž jsme měli možnost si chvilku pohovořit během soboty...

   Letošní ročník Aviatické pouti byl věnován právě panu Štanderovi. A Svazu letců ČR, samozřejmě, neboť tento oslaví v letošním roce 95. narozeniny. A my měli tu čest být panu generálovi během ceremoniálu nablízku. Kluci z Czech Spitfire Clubu přitáhli na plochu před diváky Spitfira a před ním pak nastoupená jednotka RAF vzdala hold jednomu z našich velkých hrdinů. A ne jen oni, tohoto slavnostního aktu se zúčastnili i představitelé města a kraje, velení letectva a představitelé Svazu letců. Pan generál s ostatními byl následně převezen na hlavní tribunu, kde byl slavnostní akt dokončen a nedělní část leteckého dne zahájena...

 

   Jako obvykle snažili jsme se v těchto chvílích věnovat spíše panu generálovi než dění na obloze. Je to pro nás velmi vzácné se s ním a ostatními přáteli setkat a popovídat si o životě. Stejně jako je pro nás radost udělat všem pár fotografií na památku. A těch bylo opět mnoho, neboť spolu s panem generálem dorazili i kolegové z pražské odbočky Svazu letců a ze Sdružení zahraničních letců svobodného Československa 1939-1945. Opět jsme viděli známé tváře a krásné hřejivé úsměvy našich leteckých „bábinek“. Vidět po dlouhé době paní Šiškovou, Fajtlovou, Úlehlovou, Hrubou, Husmanovou, opět slavnostně naladěnou Ivku Irvingovou, udatné chlapíky od letadel, Oldu Pelčáka, Míťu Milotu a mnoho, mnoho dalších, to prostě zahřeje u srdce...

   Samozřejmě nesmím zapomenout na „maměnku“ Álu. Ahoj, zdravím...

 

   I neděle tudíž přinesla výjimečnou atmosféru a nádherné zážitky. A nezapomenutelné. Jako třeba setkání s kozáky na koních a operativně a narychlo domluvené fotografování před právě přistavším Kukuruznikem. Velice povedená a stylová taškařice! Mám z nás radost...

   A zážitek to byl pro všechny tři strany. Jak pro nás fotografy, tak pro kozáky a pro pilota. Ten se totiž přímo z letadla svezl na koni atamanově, v doprovodu celé kozácké jednotky, až do hangáru. Ataman Kanaz následně jako odměnu obdržel spoutaného německého letce. Nicméně ovlivněn atmosférou jej po pár metrech pod šavlí a nabitým Špaginem pustil...

   I Jackvéz okusil alespoň na chvilku ten pocit usednou na koně s papachou na hlavě a vlněným pláštěm s mohutnými rohy na ramenou. No, kamaráde, jak Tě tak pozoruju, hrdě se tyčícího s vytasenou šavlí na krásném ušlechtilém koni... Ať žije ataman Borůvka!...

Další splněný sen a ještě jich pár následovalo. Ale to sem (raději) nepatří...

 

Fotogalerie...

 

   Celý den jsme s napětím kromě letadel a pozemních ukázek sledovali i vývoj a situaci po celém Česku. Zprávy, které k nám docházely, nevěstily nic dobrého. Usilovné deště a podmáčená půda znamenaly velkou vodu. Samozřejmě jsme ještě nemohli tušit, že se z toho všeho vyvine povodeň, jež postihne půl republiky a bude stát deset lidských životů a miliardové škody (přitom znalci hydrologové tvrdí, že se v podstatě o nijak velkou povodeň nejednalo a že přijdou horší...). Prozatím jsme si jen v duchu na mapu promítali, které silnice už jsou zavřené a neprůjezdné, kudy se ještě dá a jak to asi bude pokračovat. Nešlo ani tak o mě, do Milovic to daleko není a vlakem jsem tam za chvíli. Ale Honza byl čím dál tím nervóznější. Jižní Čechy se ocitaly pod vodou a stále se situace horšila. Rozhodli jsme se proto nečekat až na samotný závěr leteckého dne a odjet raději trochu dříve. Proto jsme se zašli rozloučit, potřást si rukou s kamarády a poděkovat jim za skvělý zážitek a dobře odvedenou práci. Poslední pohled na lesknoucí se dráhy a rozmáčenou trávu, na zbývající stroje, na polský MiG-15, svištící po obloze a mávající na rozloučenou...

   Bylo to fajn, lidi. Klobouk dolů za to, co jste dokázali. Nashle za rok a v lepším počasí...