Arado kontra Jakovlev...

08.02.2014 14:32

   Po slabonohých stříbrných letounech C-2  se začaly ve druhé polovině třiapadesátého roku objevovat šedozelené Jaky, typově značené C-11 pohotově vyráběné v Kunovicích podle so-větské licence. Tyto stroje měly podvozek velmi odolný a rychlost o stovku vyšší jak Arada. Na žateckém „betonu“ sloužily ke cvičným letům u pluků už plně vybavenými proudovými Migy –značenými S-102 a hlavně nahrazovaly likvidované C-2.

 

   Ty Jaky náš přidělenec pplk Alexandr Čurilin měl v oblibě, už i proto, že na jejich předváleč-ném předchůdci, značeném Rata, se začal v prostoru Rostovské oblasti setkávat s hitlerovskými rychlejšími stíhači. Vyprávěl nám, jakou taktikou se mu dařilo sundávat mašiny suverénní Luftwaffe. Tedy: „Letím a v zrcátku sleduji klidově přibližujícího Němce na maximální rychlosti a v okamžiku jeho střelby náhle zbrzdím let. Ten mě nečekaně předlétá a v ten moment já pá-lím ze všech zbraní.“ Ať to byl humor nebo umění, fakt je,že byl nositelem Zlaté hvězdy hrdiny SSSR. Tak jsem jednoho podzimního dne s ním na C-11 odstartoval . Byl to let „pod boudou v zadní kabině“ pilotoval jsem podle přístrojů v prostoru někde nad Mělníkem,když se to stalo. Motor běžel normálně, a tu mě rychlost klesala na nulu, začal jsem se potit, když na interkomu se ozvalo“beru ručku na sobja“ Odhrnul jsem zastínění kabiny a vidím, že vylétáme z bouřko-vého mraku a  za chvíli všechno funguje – neboli Aljoša neměl zapnuté ohřívání pitotky, která v mraku zamrzla.

 

   Když se náš pluk přesunul do Mimoně, tak přidělenci už se vrátili do SSSR a na řízení Jaků jsme nastupovali sami.Tehdy jsem jako zástupce velitele letky dostal v závěru letového dne od instruktora C-11 Jardy Barborky 3 okruhy“máš to dobrý, příště půjdeš na sólo“ Pro počasí to nešlo až za 14 dnů a tak jsem sednul do mašiny současně s pilotem na přístroje /to byla meto-dika výcviku v trapu/. Ale plac před motorem volný a vzduchu všude bohato…Vrznul jsem tam

plný plyn a potlačil a bylo to .. vlivem reakčního momentu  vrtule šla mašina  z betonu doleva, odlepila se až z trávy a když jsem zavíral podvozek ozval se řídící létání pomalým monotónem: „238, co to bylo za sólo, doufám,že na přistání to vyjde“ Vyšlo to dobře a později jsme brouzdali s Jakem po vlastech českých jako taxíkem.

 

   Na rozdíl od Arad „padaly“ C jedenáctky  u nás mnohem méně, ale přeci vzpomenu na jednu katastrofu mého kamaráda Karla Bělohradského. Tehdy létaly v Mladé dva pluky 17 slp a 47 pzlp. Náš stíhací 21. 7. 1955  za letního vedra létal s Migy hlavně na výškách a jediný cvičný Jak poletoval v severním prostoru do výšky l000m.Tam se vyvinul silný bouřkový mrak, který se kamarád „Bloček“ jako vedoucí s mladým por. Novotným nesprávně rozhodli podlétnout.Snad příčina byla i to, že přítel npor. K.B. pocházel z Ml. Boleslavi, kde u 5km vzdálené obce Bezno dopadli. Z trosek tohoto letounu mám dodnes uchovány palubní hodinky zasazené v torzu vr-tule stíhacího letounu S-199.

 

   Krátce po této události pořádalo velitelství divize na letišti Žatec přebory ve střelbě služební pistolí. Tam sídlilo pět útvarů, které zastupovalo po třech vybraných střelcích, náš pluk to měl daleko,tak velitelství rozhodlo poslat dva borce  - nadporučíky Křenu a Zaorala, a to letounem C-11. Zvládli jsme to dobře, poslední sadu soutěže vedl divizní střelecký Pepa Koštel, který vyhlašoval co si za vítězný peníz pořídí, ale nakonec mu to vyfoukl Pepa Křena. Také jsme využívali tento letoun k přepravě pilota, který přebíral Miga po generální opravě prováděné ve Kbelích. Zpáteční let s Milošem Doňkem s C-11 letěli jsme ve skupině, což byla rarita:on max. rychlostí 400 km, já min. kvaltem na Migu dtto, ale plné klapky. Naštěstí to nikdo z politruků neviděl…

   Uplynulo dlouhých 23 let pobytu ruských letounů Střední skupiny vojsk na letišti Mladá,a tak v roce 1992 tam začal režisér Jiří Menzel natáčet film „Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina“. Po stejně dlouhé době jsem se vrátil po vyhození z naší armády na téměř stejné místo na letiště a s filmaři jsem spolupracoval jako plukovník bývalý letec. Důležitými exponáty představujícími ruské letadla třicátých let byly přemaskované naše stroje c-104 a C-11.  V průběhu natáčení se mi povedlo na obou letounech dostat se „nahoru jako přísedící.“ Na sto-čtyrce vzácně udržované Aeroklubem Moravská Třebová jsem tak dostal možnost naposledy zakroužit nad oblastí, kde jsem začínal. 

   Na závěr humorného natáčení přistála z Leteckých opraven Kbely také C-11 a já, i když jsem byl 10 dnů po operaci kýly, jsem se vnutil do kabiny s nadějí zopakovat si aspoň jeden výkrut. Přímé natáčení po startu dopadlo tak, že kameraman vyžadoval opakování průletu pětkrát a vždy se končilo stoupavým výkrutem. Tím jsem se ve svých 74 letech aktivně rozloučil už v té době se vzácným vrtulovým JAKEM, do něhož jsem se nasouval v zastoupení herce pana Labudy, tehdy ruského plukovníka odvážejícího vojína Čonkina do zázemí válečného bojiště.