Tak i teď, kdy se situace v Odbočce po roce řešení spíš osobních záležitostí na úkor důležitějších věcí, které tím vším nakonec nemohly nebýt ovlivněny, mysleli jsme si, alespoň na chvilku, že už to máme za sebou. Že bude lépe, neb z toho horšího jsme se už pracně vydrápali na světlo. Že ty osobní záležitosti a žabo-myší války jsou pryč, jejich aktéři konečně pochopili, že to sem nepatří a mají si to vyřídit mezi sebou. A tu se na nás nahrnula spousta dalších problémů, tentokráte ze strany Svazu, tedy naší mateřské organizace. Věru pěkné těžkosti připravila si naše maminka na svá nebohá robátka. To se ještě pěkně zapotíme!...
Nebudu zabíhat do podrobností. Jak se říká, modří vědí a ostatním po tom prd. Schůze začla na čas, jako obykle (budu-li počítat i běžnou půlhodinovou rezervu, kdyby třeba České drahé stávkovaly a podobně…). Sešlo se nás však pomálu. Jen tak tak, abychom mohli řešit a nemuseli to rozpustit. Jenda s Vlastíkem se předem omluvili, naštěstí jsme dohodnutí, v případě potřeby, že budeme věci řešit i aktuálně po drátě. Respektive vájrles neboli bezdrátově…
Na samém začátku, než se začalo cokoliv řešit, museli jsme se však rozloučit s Jendou Adámkem. Po dlouhých letech práce rozhodl se opustit naše řady a přejít pod pražskou „Šestadvacítku“. Změna je holt život a zřejmě cítil, že tam bude platnějším. Honzo, děkujeme za všechno, cos pro Odbočku 30 udělal a přejeme v novém působišti vše dobré…
Tedy jen ve třech. Jak jsem to už kdysi nazval, sešla se Rada tří. Nebo Tři králové, mám-li ctít stylové názvosloví, když už pácháme ten čtvrtý odboj. Usedli jsme k jednacímu stolu a pustili se do práce. Paradoxně musím říct, že takhle v menším počtu jsme toho vyřešili nakonec pořádnou hromadu. Teď už jen zbývá to vše převést do reality. K tomu nám dopomáhej Pajda…
